Také v letošním roce obdržela porota vědomostní soutěže Lidice pro 21. století stovky esejí na pečlivě vybraná témata. Deseti až čtrnáctileté děti a mládež ve věku od patnácti do devatenácti let se v textech zamýšlejí nad tragickými událostmi minulého století a zasazují je do kontextu současnosti. Mnohé práce jsou stylisticky vydařené a především obsahově hodnotné. Kladenské listy ve spolupráci s Památníkem Lidice přinášejí čtenářům ty nejpovedenější ze zaslaných prací.

Více se o soutěži Lidice pro 21. století dozvíte ZDE:

Na téma „Vlastenectví nebo vlastizrada“ se rozepsala Anna Benešová, soutěžící v kategorii od patnácti do devatenácti let. Za svůj text obdržela Cenu poroty.

 Bylo to prosté, přijeli a byl pryč. Na stole nedopité kafe a na gauči dvě plačící děti. Všechno je v prdeli. Nelhala bych, kdybych řekla, že za všechno může únor. Už tehdá jsem tušila, že všechno půjde do háje, ale stále jsem sobecky doufala, že nám se to vyhne, nebo zmizíme, stejně rychle jako dnes on. Pláč? Ani náhodou, zlomili většinu, ale mě ne. V hlavě mám prázdno, prázdno stejné, jako bude levá strana postele dnes, zítra a ještě dlouho. Opřu si ruce o stůl a zavřu oči, kolem je příjemné ticho, nic nenasvědčuje tomu, co se dnes stalo, avšak zvuk bouchnutí dveří a křik, jako by se mi usadil v kostech, v orgánech, v těle.

Děti po hodině zabraly a jsem tu zas jen já, kafe a jedno jediné slovo – vlastizrádce. Tak tak je to, tak se teď říká těm, kteří donedávna byli hrdiny, těm, kteří riskovali životy za svou vlast, těm, kterých se teď obává samotný režim. Opřu se do židle, to zavrzání, zvuk připomínající, že já tu zůstala. „Nebude to lehké holčičko.“ To říkával můj děda a měl sakra pravdu, jelikož tohle byl jenom začátek, teď to bude jen a jen horší. Zapálím si cigaretu, hrozný to zlozvyk, skoro jsem mu unikla, ale je zpátky. Olíznu si rty, slaná příchuť slz se smíchá s tabákem. Nakonec mě mé vlastní myšlenky zlomily a dohnaly k slzám. Možná mi neuvěříte, ale jsem v koncích, finito конец, ende, co teď? Ticho.

Pročítám starý leták, snaha o normálnost se alespoň cení, jenže nic není normální. Všechno je zmatené. Vše je tiché a zároveň tak hlasité, vše je známé, a tak vzdálené. Všude jsou odpovědi, ale žádné na moje otázky. Kam ho vezou? Bude v pořádku? Co děti? Co já? Proč my? Proč on? Proč se tohle ksakru stalo?! Nevědomky jsem zmuchlala stranu letáku. Kdyby byl zbabělec, ještě by tu seděl a popíjel kafe. Pousmání. Byl všechno, jen ne zbabělec, to on nikdy. Hodím do sebe studené kafe a umeju hrnek. Už to nemá cenu. Boje bylo dost, zahnali nás do kouta, teď jen doufat, že to přežijeme. Poslední pohled ke dveřím. Dobrou noc můj drahý. Je konec. Prohráli jsme.

Autor: Anna Benešová