Paukertovo lahůdkářství se ve své době řadilo mezi nejslavnější lahůdkářské domy v Evropě. Za vznikem originálního chlebíčku z dílny Jana Paukerta stojí tehdejší hudebník a umělec Jan rytíř Skramlík.

Vedle toho, že tento umělec působil v Národním divadle, také maloval a tvořil velká plátna. Byl opravdový labužník a rád si z Paukertovo lahůdkářství nechával do ateliéru nosit svačinky. Obložené chleby nechtěl, protože se mu s nimi špatně pracovalo, a proto poprosil přítele Paukerta o něco menšího. Lahůdkář mu na příště poslal jednohubky, ale ty se umělci zdály zase příliš malé. Požádal ho tedy o něco „na dvě tři kousnutí“. Příště mu Paukert poslal obložený chlebíček a česká specialita byla na světě. Byl to na šikmo seříznutý plátek bílé veky na kterém byla rybí lahůdka. Malíř Skramlík měl totiž rád ryby, proto byly na prvním chlebíčku zpracované ořezy ryb ve formě jakési antipasty. Všechny pozdější slavné varianty přišly později.

Chlebíček s rostbífem a cibulovou majonézou platil v Praze za největší lahůdkou. Velmi oblíbený byl i plátek veky se salátem, suchým salámem, vejcem, šunkou a kyselou okurkou. Na chlebíčcích si pochutnávali Ema Destinová, Lída Baarová, Hugo Haas, Jaroslav Seifert, Jiří Voskovec a Jan Werich, Tomáš Garrique Masaryk i Vlasta Burian. Král komiků si Paukertovy chlebíčky oblíbil natolik, že dokonce pořádal slavné chlebíčkové hody pro své přátele. Základem úspěchu lahůdkářské pochoutky byla cibulová majonéza. Tu si v lahůdkářství vyráběli vlastní a obsahovala olej a vejce od „slepiček dobře živených“.

Zakladatel vyhlášeného lahůdkářství Jan Paukert se narodil 1888 v Ústí nad Orlicí a už od dětství se toužil stát obchodníkem. Rodiče mu umožnili dobré vzdělání, během kterého se naučil anglicky a francouzsky. A protože jeho vychovatelka byla Němka, která s ním mluvila německy, po skončení studií plynně ovládal tři cizí jazyky. Pracoval v lahůdkářství v Mnichově, Miláně i Londýně. Po návratu ze zahraničí nastoupil do podniku Antonína Chmely, který se proslavil výrobou Pražské šunky. Zde si osvojil nejen lahůdkářské řemeslo a vytříbil obchodního ducha, ale navíc se seznámil se svou budoucí ženou Štěpánkou. S tou pak společně založili v roce 1916 úspěšné lahůdkářství, které sídlilo na Ferdinandově (dnes Národní) třídě. V okolí se nacházel luxusní módní salón, galerie i kavárna Slavie a Národní divadlo. Ulice jako stvořená pro tehdejší pražskou smetánku.

Paukertovo lahůdkářství se v té době právem řadilo mezi nejslavnější lahůdkářské domy v Evropě. Nabídka obchodu byla na tehdejší dobu skutečně rozmanitá a pocházela z celého světa. Obsahovala kvalitní francouzská vína, destiláty, vermuty a likéry. K dostání zde byly nejrůznější druhy salátů, uzeniny z Bavorska, sýry a paštiky z Francie, čerstvé ryby ze Středomoří. Živí humři, želvy a langusty se dopravovali vlakem na pražské Wilsonovo nádraží (dnes Hlavní nádraží) a odtud je portýři dovezli rovnou do obchodu. Velkolahůdkářství proslulo zejména svými chlebíčky. Lahůdkářství se dařilo natolik, že si prodejna brzy žádala větší prostory. Opouštět takto lukrativní adresu bylo nemyslitelné, proto Paukertovi přikoupili vedlejší dům. Aby nemuseli přerušovat prodej, nechali probourat průchod mezi domy a přes noc přestěhovali vybavení i zboží do nových prostor.

V roce 1918 se manželům Paukertovým narodil syn Jan. Počítalo se s tím, že v rodinném podniku bude pokračovat a on později dělal všechno proto, aby se tak stalo. Ve 30. letech minulého století se do rodinného podnikání začal zapojovat jako otcův pomocník a pilně se učil. Procestoval polovinu Evropy, aby získal potřebné zahraniční zkušenosti. Po návratu do Čech působil také v hotelu Pupp. Druhou světovou válku lahůdkářství přežilo, ale v padesátých letech přišlo znárodnění a správu převzal státní podnik Pramen. Z restaurace se stalo učňovské středisko a Paukertovi dostali příkaz opustit Prahu. Jan Paukert starší umírá v roce 1972 v zapomnění. V roce 1991 bylo lahůdkářství vráceno v restituci synovi Jana Paukerta, Janu Paukertovi mladšímu. Jeho první kroky vedly k pilíři, ze kterého vykopal sbírku vzácných koňaků z 19. století, které tam se svým otcem v roce 1938 ukryli před nacisty. Před Hitlerem schovali 1 200 lahví těch nejlepších koňaků a likérů, tehdy však on ani jeho otec netušili, že znovu spatří světlo světa až po více jak 50 letech a už jen za přítomnosti Jana mladšího. V roce 2015 bylo lahůdkářství uzavřeno.

České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví. Více  o zvycích, tradicích a mnohém dalším i  možnost zakoupit jedinečný kalendář naleznete ZDE.