Eliška Marie Nedvědová, známá myslivkyně nám, v rámci seznamování se z běžnými druhy volně žijících zvířat, představuje lišku a jezevce.

A máme tu poslední díl ohledně nejběžnější zvěře, kterou můžete vy, návštěvníci lesa, potkat. Začneme „popelnicí lesa“ a tou je liška.

Liška obecná (Vulpes vulpes) patří mezi nejrozšířenější a zároveň nejpřizpůsobivější šelmy Evropy.

Setkat se s ní můžeme v hlubokých lesích, na polích, na okrajích vesnic i přímo ve městech. Přestože žije často blízko člověka, zůstává ostražitá a mimořádně chytrá. Je symbolem mazanosti, ale její skutečný život je především příběhem vytrvalosti a schopnosti přežít v různých podmínkách.

Lišky obvykle žijí v páru, někdy vytvářejí menší rodinné skupiny. Období rozmnožování, tedy říje, probíhá v lednu a únoru. Po přibližně dvaapadesáti dnech březosti přivádí samice na svět mláďata, nejčastěji tři až šest liščat, výjimečně i více. Rodí se v březnu nebo dubnu v bezpečí nory, která mívá několik východů pro případ nebezpečí. Liška si noru dokáže vyhrabat sama, často však využívá opuštěné nory jezevců nebo králíků.

MLÁĎATA se nazývají LIŠČATA a přicházejí na svět slepá a zcela odkázaná na matku. Váží pouhých sto až sto padesát gramů. Oči se jim otevírají přibližně po dvou týdnech a první týdny života tráví výhradně v noře, kde jsou kojena. Samec mezitím obstarává potravu a hlídá okolí. Kolem čtvrtého až pátého týdne začínají mláďata vycházet před noru a hravou formou si osvojují lovecké dovednosti. Na podzim se postupně osamostatňují a hledají si vlastní teritorium.

Dospělý SAMEC se nazývaný LIŠÁK, váží obvykle mezi šesti až deseti kilogramy, výjimečně může dosáhnout až dvanácti kilogramů. SAMICE je LIŠKA a bývá o něco menší a její hmotnost se pohybuje mezi pěti až osmi kilogramy. Délka těla dospělých jedinců se pohybuje zhruba od šedesáti do devadesáti centimetrů a výrazný ocas, zvaný oháňka, měří dalších třicet až padesát centimetrů. Ocas neslouží jen jako ozdoba – pomáhá při udržování rovnováhy a v zimě si jím liška přikrývá čenich, aby si udržela teplo.

Liška je všežravec a její jídelníček je velmi pestrý. Nejčastěji loví hlodavce, zejména hraboše a myši, dále zajíce, králíky, ptáky či hmyz. Má též nemalý podíl právě na úbytku zajíce polního, králíka divokého či například bažantí populace v naší přírodě. Tam, kde populace lišek naroste moc, zpravidla vymizí tato drobná zvěř úplně. Je tedy velmi nutné hlídat stav liščí populace na únosných číslech. V jídelníčku nepohrdne ani mršinou nebo lesními plody a ovocem. Je známá svým typickým „myšilovem“, kdy prudce vyskočí a dopadne na kořist ukrytou v trávě nebo pod sněhem. Díky výbornému sluchu dokáže slyšet i pohyb drobných hlodavců pod sněhovou pokrývkou.

Ve volné přírodě se lišky dožívají průměrně tří až pěti let, přičemž mnoho mláďat nepřežije první rok života. Pokud mají příznivé podmínky, mohou se dožít osmi až deseti let, v zajetí i déle. Jejich život však ohrožují nejen predátoři a člověk, ale i nemoci. V minulosti byla velkým problémem vzteklina, jejíž výskyt se díky plošnému očkování výrazně snížil. Poměrně častá je prašivina neboli svrab, způsobený parazitem napadajícím kůži, který vede k vypadávání srsti a celkovému oslabení zvířete. Liška je velmi častý přenašeč prašiviny a je nutné si uvědomit, že u nakaženého jedince to nekončí. Právě tento jedinec prašivinu šíří po svém okolí a nakazit se může jak ostatní lesní zvěř, tak třeba Vy, Vaše dítě či Váš pes. Lišky mohou být také přenašeči tasemnice liščí, která je nebezpečná i pro člověka, proto je důležité dodržovat hygienu při pobytu v přírodě.

A co že je to ta prašivina ?
Prašivina, odborně svrab, je parazitární kožní onemocnění, které postihuje mnoho druhů volně žijících zvířat, nejčastěji lišky, jezevce, vlky či toulavé psy. Původcem je drobný roztoč zvaný zákožka svrabová, který je pouhým okem neviditelný. Přesto dokáže způsobit zvířeti obrovské utrpení. Parazit se zavrtává do kůže, kde si vytváří chodbičky a klade vajíčka. Organismus napadeného zvířete reaguje silným svěděním a zánětem. Zvíře se neustále drbe, kouše a otírá o stromy či zem, čímž si kůži dále poškozuje. Srst postupně vypadává, kůže hrubne, šedne a vytvářejí se strupy. Nejčastěji bývá postižena oblast hlavy, uší, ocasu a končetin, ale nemoc se může rozšířit po celém těle. U lišek je prašivina velmi častá a může mít až epidemický průběh. Silně napadené zvíře je vyhublé, zesláblé a ztrácí plachost. Kvůli oslabení imunity bývá náchylnější k dalším infekcím. V zimním období je situace ještě vážnější – bez ochranné srsti zvíře snadno prochladne a často hyne vyčerpáním nebo podchlazením. Prašivina se přenáší přímým kontaktem mezi zvířaty nebo prostřednictvím prostředí, například v norách. U sociálně žijících druhů, jako jsou lišky nebo jezevci, se může šířit poměrně rychle. V některých obdobích dokáže výrazně snížit populaci v určité oblasti. Onemocnění je přenosné i na člověka, ale většinou pouze přechodně. U lidí vyvolává svědivou vyrážku, která obvykle sama odezní, protože lidská kůže není pro tento druh zákožky přirozeným prostředím. Přesto je při kontaktu s podezřelým zvířetem nutná opatrnost a důsledná hygiena.

Liška zůstává aktivní po celý rok a neupadá do zimního spánku. V zimě jí pomáhá hustá srst a schopnost využívat jakýkoli dostupný zdroj potravy. Je mimořádně přizpůsobivá a dokáže žít jak v divoké krajině, tak v blízkosti lidských sídel. Každý jedinec si své teritorium značí pachovými stopami a pečlivě jej brání.

Jezevec lesní (Meles meles) je jedním z nejzajímavějších obyvatel našich lesů. Na rozdíl od lišky působí robustně, klidně a rozvážně.

Je to šelma s výrazným černo-bílým zbarvením hlavy, která vede převážně noční život a většinu dne tráví v podzemí. Přestože je poměrně rozšířený, zahlédnout ho ve volné přírodě není snadné.

Jezevci žijí ve stálých rodinných skupinách, kterým se říká klany. Základem bývá pár dospělých jedinců a jejich potomci z různých let. Jsou to velmi teritoriální zvířata a své území si označují pachovými značkami. Na rozdíl od mnoha jiných šelem nejsou samotářští, ale vykazují poměrně vyvinuté sociální chování.

Nejvýraznějším znakem jezevce je jeho obydlí – rozsáhlá soustava podzemních chodeb a komor zvaná hrad nebo také jezevčí nora. Některé hrady jsou využívány po mnoho generací a mohou být staré i několik desítek let. Mívají několik vchodů, větrací otvory a hluboké komory vystlané suchou trávou a listím. Jezevci jsou velmi čistotní a podestýlku pravidelně vyměňují.

Období rozmnožování probíhá během roku s vrcholem v létě, ale zajímavostí je tzv. utajená březost. Oplozené vajíčko se začne vyvíjet až později, takže mláďata se rodí zpravidla v únoru nebo březnu. Samice přivádí na svět obvykle dvě až čtyři mláďata. Jezevčata se rodí slepá a bezmocná, oči se jim otevírají přibližně po čtyřech až pěti týdnech. První měsíce tráví výhradně v podzemí a teprve později začínají vycházet ven.

• Samec je JEZEVEC
• Samice je JEZEVČICE
• Mlá´data jsou JEZEVČATA

Dospělý jezevec je podsadité a silné zvíře. Váha samce se nejčastěji pohybuje mezi 10 až 16 kilogramy, na podzim však může dosahovat i více než 20 kilogramů, protože si vytváří tukové zásoby na zimu. Samice bývá o něco lehčí, obvykle váží mezi 8 až 14 kilogramy. Délka těla se pohybuje kolem 60 až 90 centimetrů a ocas měří přibližně 12 až 20 centimetrů. Jezevci mají silné končetiny s mohutnými drápy přizpůsobenými k hrabání.

Potrava jezevce je velmi pestrá. Přestože patří mezi šelmy, velkou část jeho jídelníčku tvoří žížaly, hmyz a larvy. Loví také drobné savce, obojživelníky, plazy a nepohrdne ani ptačími vejci. Významnou složkou potravy jsou lesní plody, ovoce a různé rostlinné části. Jezevec hledá potravu převážně čichem a dokáže prohledat rozsáhlé území během jediné noci.

Na rozdíl od lišky není jezevec aktivní po celý rok stejným způsobem. V zimě upadá do tzv. zimního klidu. Nejde o pravý zimní spánek, ale výrazné omezení aktivity. V tomto období čerpá energii z tukových zásob nashromážděných během podzimu.

Ve volné přírodě se jezevci dožívají průměrně pěti až osmi let, výjimečně i více než deseti let. V zajetí mohou žít déle. Přirozenými nepřáteli jsou především člověk a doprava. Mezi nemoci, které je mohou postihnout, patří tuberkulóza, parazitární onemocnění a různé kožní choroby. Také jezevci mohou být přenašeči některých parazitů přenosných na jiná zvířata.

Jezevec je klidné, ale silné zvíře. Pokud je zahnaný do kouta, dokáže se účinně bránit. Přesto se konfliktům spíše vyhýbá a spoléhá na svůj noční způsob života a opatrnost. V přírodě hraje důležitou roli, protože reguluje počet hmyzu a drobných živočichů a přispívá k provzdušňování půdy svým hrabáním.

Setkání s jezevcem je vzácným zážitkem. V tichu večerního lesa lze někdy zahlédnout jeho pomalý, kolébavý krok nebo zaslechnout šustění listí, když vychází ze svého podzemního světa. Je to nenápadný, ale fascinující obyvatel našich lesů, který si svůj skrytý život střeží s klidem a důstojností.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.