Myslivec není ten kdo zabíjí zvěř pro radost, je to ten který mnohdy usmrtí zvíře jen proto, aby se nemnožily nákazy, mnohdy velmi nebezpečné i pro člověka. Článek obsahuje i drastické fotografie, zvažte pokračování ve čtení.

Když se člověk projde letním či podzimním lesem, často vidí spousty krás. Srny na palouku, zajíce na poli nebo majestátního jelena. Jenže i v říši zvěře platí, že zdraví není samozřejmost. Zvěř, která obývá naše lesy, trpí různými nemocemi. Některé jsou běžné a přírodní, jiné vážné a nebezpečné. A právě proto je důležitá péče myslivců a také regulace početních stavů.

Lov není výmysl „zvrácené party lidí“, ale má v přírodě svoji nezastupitelnou roli a to právě i díky zamezení šíření nemocí zvěře. Případně je ještě lov sanitární. Ve volném překladu je to „utracení“ zvěře, která trpí díky zranění či je napadena nemocí. A že to není jen svévole myslivců si nyní ukážeme na pár příkladech onemocnění zvěře. Začneme se zvěří srnčí.

Srnčí zvěř (srny, srnci, srnčata) je nejrozšířenější spárkatá zvěř u nás, která je však poměrně choulostivá.

Její časté nemoci:
Začneme parazitárními onemocněními. Vnitřní jako (hlístice v trávicím traktu, motolice v játrech) i vnější (klíšťata, střečky, svrab). Zvěř hubne, má matnou srst, někdy kulhá či je oslabená. Podíváme se blíže na střečky.
Střečci (Oestridae) jsou velcí dvoukřídlí hmyzáci, příbuzní much. Na první pohled připomínají včelu nebo ováda. To je taková jejich „maska“, která jim usnadňuje přiblížení ke zvěři. Samotní dospělci už potravu nepřijímají, žijí jen krátce a jejich hlavním cílem je rozmnožování. Problém nastává v larválním stadiu, tehdy se z nich stávají parazité.
Samice střečka kladou vajíčka přímo na srst zvěře (často v okolí nozder, tlamy nebo na končetinách), nebo dokonce vystřelují larvy přímo do nozder. Larvy u srnčí a jelení zvěře často pronikají do nosní dutiny a čelních dutin.
Larvy se vyvíjejí uvnitř těla, živí se tkáněmi hostitele a postupně migrují do míst, kde dokončí svůj vývoj. Po určité době opouštějí tělo hostitele a kuklí se v půdě.
Napadení střečkem může být pro kus velmi nepříjemné. Zvěř je neklidná, často se tře hlavou nebo otírá o stromy, dýchá s obtížemi, má výtok z nosu, objevuje se kýchání a frkání. Larvy pod kůží vytvářejí boule či „váčky“. Silné napadení oslabuje zvěř, snižuje přírůstky, někdy vede až k úhynu (zejména u slabých jedinců).

Pro myslivce je typické, že při vyvrhování nalezne ve střevech, nosních dutinách nebo pod kůží larvy bílé až žlutavé barvy, velikosti několika centimetrů.
Larvy nejsou predátoři v pravém smyslu slova, ale parazité. Živí se tkáňovým mokem, hlenem a částečně i rozrušováním tkání hostitele. Svým pohybem a dráždivým účinkem způsobují záněty a otoky.

Ze svého mysliveckého působení mohu říci, že jsem potkala srnčí, které mělo v dýchacích dutinách desítky těchto larev. Zvíře bylo velmi podvyživené a ve velmi špatném stavu.

Nakažlivé choroby například kokcidióza u mláďat se projevují průjmy a vedou k úhynu slabých kusů.

Nemoci z přemnožení, které vznikají především při vysoké hustotě populace, které klesá kondice zvěře, zhoršuje se obranyschopnost a parazité se šíří snáz. Cílem myslivce je mít populaci zvěře v takových počtech, aby zvěř nestrádala jak po stránce výživové, tak po stránce zdravotní.

Černá zvěř (divoká prasata)
Jsou mimořádně odolná a přizpůsobivá. Dokáží přežít i s velkým zraněním. Ale i u nich platí, že nemoc se může rozšířit rychle a zvíře trápit a zahubit.

Časté nemoci:
Aujeszkyho choroba je virová nemoc. Pro prasata často bez příznaků, ale smrtelná pro psy, kteří přijdou do kontaktu s nakaženým masem.
Africký mor prasat (AMP) je aktuálně největší hrozba v Evropě. Nepřenáší se na lidi, ale způsobuje vysokou úmrtnost a kolaps populací černé zvěře. Tento virus pochází z Afriky, kde se přirozeně vyskytuje u afrických divokých prasat (např. prase bradavičnaté), u nichž nemoc nevyvolává těžké příznaky. Do Evropy se dostal poprvé v 20. století a od roku 2007 se z Kavkazu a Ruska šíří dál do Evropy včetně Česka, kde byl poprvé zaznamenán v roce 2017 ve Zlínském kraji. Nebezpečný jen pro prasata a to domácí i divoká. Pro člověka ani jiné zvířata není škodlivý. Je velmi nakažlivý a smrtelný. Většina prasat po nákaze hyne. Šíří se krví, zbytky potravin, masem, špinavým oblečením či obuví, dopravou i kontaktem mezi prasaty. Virus dlouho přežívá v mase a uzeninách. Příznaky u prasat jsou horečka, nechutenství, slabost, podlitiny na kůži, rychlý úhyn. Léčba ani očkování na AMP neexistují.

Pak jsou parazité jako např. svalovec (trichinela). Svalovec je parazitický červ, který napadá svaly savců. Vyskytuje se hlavně u prasat (domácích i divokých), medvědů, lišek nebo jezevců. Člověk se může svalovcem nakazit a to třeba nedostatečně tepelně upraveným masem. Parazit přežije solení, zmrazení i uzení. Jediná prevence je důkladné propečení nebo uvaření masa. Onemocnění se nazývá trichinelóza a může mít vážný průběh. Zažívací potíže (nevolnost, průjem), horečky, bolesti svalů, otoky obličeje a víček, při těžké infekci i poškození srdce či nervového systému. Proto je laboratorní vyšetření masa černé zvěře při lovu povinné.

Vysoká zvěř (jeleni, daňci, mufloni). Majestátní zvěř, která trpí podobnými neduhy jako srnčí.
Časté nemoci:
Tuberkulóza je nejen u lidí, ale i u zvěře. U jelenů se může projevit zduřením uzlin a hubnutím.

Parazitózy jako je motolice jaterní, plicní červi. Nemocní jedinci se zadýchávají, ztrácí kondici.

Kýly, úrazy a infekce.

Zvěř je velmi opatrná a zároveň odolná. Sama si málokdy přivodí zranění. Výjimkou je ale říje. Zejména u jelenů, kdy bojují a poranění se snadno zanítí. Ale i snrnec dokáže svému soku způsobit až smrtelné zranění.

Zvěř myslivosti škodící: lišky, kuny, jezevci, mývalové a podobně.
Predátoři a drobná zvěř má také svá slabá místa. Jejich časté nemoci jsou například:

• Vzteklina. To byl dříve velký problém u lišek, dnes díky vakcinaci je vzácná, ale stále sledovaná.
• Střevní parazité a tasemnice jako například liščí tasemnice (Echinococcus multilocularis) je nebezpečná i pro člověka.
• Svrab který způsobuje vypadávání srsti, záněty kůže a celkové strádání.

Jak se nemoci projevují v přírodě
Laik si často všimne až viditelného problému. Zježené srsti, vyhublého těla, kulhání, neobvyklého chování (zvěř je apatická, nezvykle krotká nebo naopak zmatená). Někdy ale nemoc probíhá skrytě a ukáže se až při ulovení nebo nálezu uhynulého kusu.

Co se dá dělat
Pozorování a hlášení. I vy můžete pomoci. Kdokoliv v přírodě narazí na podezřele se chovající nebo uhynulou zvěř, měl by dát vědět místním myslivcům, policii nebo obci.

Veterinární opatření: 

Ulovená zvěř prochází vyšetřením a i toto pomáhá monitoringu chorob. Prevence je asi klíčový faktor. Regulace početních stavů, omezení přikrmování v době, kdy by se mohly koncentrovat nemocné kusy, vakcinace lišek proti vzteklině.

Proč je důležitý lov
Mnozí lidé se ptají: „Proč zvěř prostě nenechat být? Vždyť příroda si poradí.“ Pravda je ale složitější.
Hlavní zde je zdravotní hledisko. Lov pomáhá snižovat hustotu populací. Když je zvěře příliš, šíří se nemoci rychleji. Pak hledisko ekologické. Přemnožená zvěř ničí mladé stromky, políčka i celou rovnováhu lesního ekosystému. Též ekonomické hledisko, které obnáší škody na zemědělských kulturách nebo na lese jdou do milionů. Posledním faktorem je společenské hledisko. Myslivci nejen loví, ale také sledují zdravotní stav, provádějí preventivní opatření a zajišťují vyšetření zvěřiny.

Lov tedy není „sport“, ale spíš a nejčastěji nutná regulace a péče o zdravý stav lesů i samotné zvěře.

Nemoci ke zvěři patří stejně jako k lidské společnosti. Rozdíl je v tom, že zvířata si nepomohou sama a potřebují, aby někdo hlídal jejich počet, zdravotní stav a rovnováhu v krajině. Tím úkolem je pověřena myslivost. Proto je důležité, aby lidé vnímali myslivce ne jako lovce pro zábavu, ale jako správce a ochránce lesů a polí.

S mysliveckým pozdravem vaše
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.