Přinášíme zpověď učitelky hudby pro kterou se myslivost stala nejen vášní, ale především posláním ke kterému přistupuje s respektem a s veškerou zodpovědností.

Myslivost je pro mě poslání, kterému se aktivně věnuji ve svém volném čase po práci učitelky hudby. Ale velmi často se setkávám s velmi negativními názory na nás myslivce, které pramení z nedostatečné informovanosti, nebo zkreslených faktů. Pojďme si tedy říci, co je pro mě myslivost.

Myslivost je starobylé a ušlechtilé poslání, které v sobě spojuje lásku k přírodě, péči o zvěř, ochranu krajiny a hlubokou úctu k životu. Přestože je v očích veřejnosti často vnímána pouze jako lov, skutečný význam myslivosti je mnohem širší. Je to životní filozofie, která spojuje člověka s krajinou a jejími přirozenými rytmy. Myslivec není jen pozorovatel – je součástí přírodního dění, s nímž žije v harmonii, respektu a odpovědnosti.

Myslivost má v České republice silnou tradici. Po generace byla součástí venkovského způsobu života, předávala se z otce na syna, z dědečka na vnuka. V ní se snoubí poznání, zkušenosti a hluboká morální pravidla, která formují nejen vztah ke zvěři, ale i charakter samotného myslivce. Každý, kdo se této cestě rozhodne věnovat, musí nejprve projít zkouškami odbornosti a etiky.

Myslivec jako správce a ochránce zvěře
Myslivec nevstupuje do přírody pouze se zbraní, ale především s odpovědností. Jeho činnost je celoroční a pestrá – a zdaleka se neomezuje jen na období lovu.
V zimě se stará o to, aby zvěř netrpěla hladem. Zakládá a doplňuje krmelce, přináší seno, kaštany, dužnaté krmivo i sůl. V létě zajišťuje vodu v napajedlech a chrání klidová místa. Zakládá remízky a kryté biotopy, vysévá políčka pro zvěř, buduje posedy, kontroluje zdravotní stav zvířat.
Na jaře a v létě se účastní záchrany srnčat při senosečích – používá plašiče, drony, chodí po loukách, aby předešel tragickému střetu mláďat se zemědělskou technikou.
Sleduje stopy, hodnotí chování, chrání hnízdiště, sbírá vzorky pro veterinární účely a často spolupracuje se zemědělci a lesníky. Jeho přítomnost v krajině znamená klid, péči a znalost místních podmínek.

Lov jako nástroj rovnováhy a ochrany
Lov je často diskutovanou, ale zásadní součástí myslivosti. V moderní krajině, kde chybějí přirození predátoři, přebírá myslivec jejich roli a pomáhá udržet rovnováhu. Bez regulace by došlo k přemnožení některých druhů – například srnčí zvěře nebo divočáků – což by mělo negativní dopad na přírodu, zemědělství i samotnou zvěř.

Přemnožená zvěř je podvyživená, nemocná, trpí vnitrodruhovým stresem a šíří parazity. Jejím přemírou také trpí mladé lesní porosty, zemědělské plodiny i další druhy zvířat, které přicházejí o prostor.

Lov se řídí přísně stanovenými pravidly. Každý revír má daný plán lovu, který určuje kolik, jakých a kdy bude jedinců odstřeleno. Myslivec nikdy neloví bezdůvodně – rozhoduje se s ohledem na zdraví, věk a pohlaví zvěře, podle biologických i etických zásad. Cílem je, aby zůstala populace vyvážená, silná a zdravá.

Navíc maso ze zvěřiny nekončí ve spalovnách – jde do domácností, restaurací a na stůl lidí, kteří si cení kvalitního, přírodního a eticky získaného zdroje potravy.

Etika, úcta, tradice
Myslivost je hluboce zakořeněná v etice a úctě k přírodě. Každý myslivec ctí tradice, které nejsou jen prázdným zvykem, ale výrazem pokory – poslední hryz, poslední pocta ulovenému kusu, obřady s loveckými signály. Nejde o romantizaci – ale o hluboké uvědomění si významu života, který byl dán a vzat s respektem.

Myslivecká komunita udržuje kulturní dědictví, předává zkušenosti dalším generacím, organizuje přednášky, výstavy i brigády. V mnoha oblastech se právě myslivci starají o drobnou zvěř, chráněné druhy a pečují o krajinu více než kdokoliv jiný.

Krása přírody očima myslivce
Myslivci se dostává jedinečného daru – vidět přírodu zblízka, v její plnosti. Procházet se lesem při svítání, slyšet první zazpívání kosa, zahlédnout srnce vycházejícího z houštiny. Vnímat vůni rozkvetlé louky, šustění listí, otisk čerstvé stopy ve sněhu. Myslivec nevnímá přírodu jako kulisu – ale jako živý, dýchající organismus, jehož je součástí.

Každý, kdo se do této služby vydá s otevřeným srdcem, brzy pochopí, že nejde o zbraně, trofeje nebo uznání. Jde o vztah – pokorný, trpělivý a hluboký.

Závěrem
Myslivost není přežitek, ale důležitá součást krajiny a života v ní. Je to spojení tradice, poznání, zodpovědnosti a citlivého přístupu k přírodě. Myslivec je ochránce rovnováhy, průvodce krajinou a neviditelný strážce příběhů, které se v přírodě odehrávají.

V době klimatických změn, úbytku biodiverzity a tlaku na zemědělskou krajinu jsou právě myslivci těmi, kteří tiše a vytrvale chrání to, co je skutečně důležité.

A kdo se touto cestou vydá, zjistí, že krásu lesa nelze popsat – musí se prožít.

S mysliveckým pozdravem vaše
Eliška Marie Nedvědová

Chceš o Petrovi Slabovi a studiu Divočák vědět mnohem víc, není nic jednoduššího, klikni  ZDE