Všichni vám říkají, že když si půjdete za svým snem, všechno se vyřeší.
Stačí odvaha, vytrvalost a štěstí. Ale málokdo vám řekne, že ani splněné sny nevyřeší všechno.

Matyáš je důkaz. Napsal čtyři knihy, maluje obrazy, na podzim chystá výstavu. V televizi vystupuje jako kartář. Jeho manžel Vojtěch vydal první album. Společně vychovávají adoptovaného syna. Každý rok čtyřikrát k moři – pro mnoho lidí splněný život.

Ale když se za nimi zavřou dveře, realita je jiná. Matyáše stále bolí vztah s otcem.
Ve své druhé knize popsal bolestivé dětství a cestu k odpuštění. Odpustil, ale věděl, že některé rány se nezahojí – jen se s nimi naučíte žít. Otec se nezměnil. Lže, slibuje, nikdy nic nedodrží. A tak Matyáš udělal poslední krok: zavřel za otcem dveře a rozhodl se už nikdy neohlížet zpět. I to je někdy součástí cesty za svým snem.

Odpustit totiž není vždycky o tom druhém.
Je to o vás.
A někdy je v pořádku říct: „Tuhle kapitolu už nechci číst.“

Lidé, kteří se nám zapletli do života, nás nemusí provázet celým životem.
Mnohé potkáme jen proto, aby nás něco naučili – přemýšlet jinak, vidět jinak, cítit jinak. Je jen na nás, koho si do života pustíme, koho si v něm necháme – a proč, a na jak dlouho.

Ve správnou chvíli musíme některé osoby opustit, abychom mohli opravdu žít.
Ne podle jejich představ.

Ne s jejich výčitkami.

Ale podle sebe.

Protože my jsme ti, kdo svůj život žijí.

A máme na něj právo – i bez těch, kteří ho jen stěžují.