Jedno slunečné ráno na zelené louce u rybníka se housátka probudila s velkým nápadem. Byl tam Běloušek, Žluťásek, Kudrlinka, Puntíček a Malenka.

Celé jaro si hrála, běhala za motýly a cákala se ve vodě. Ale teď chtěla zkusit něco nového.

„Uděláme soutěž!“ zvolala Kudrlinka a její peříčka se při tom třpytila ve slunci.

„Jakou soutěž?“ zeptal se zvědavě Puntíček, který měl na křídle malou tečku.

„O to, kdo z nás je nejkrásnější!“ pípla Malenka, nejmenší z housátek.

Housátka se rozběhla a začala se připravovat. Běloušek si pečlivě urovnal každé pírko. Žluťásek si vymyslel tanec, aby ukázal, jak krásně se mu vlní křídla. Kudrlinka si proplétala travičku mezi peříčka. Puntíček si otřel svůj puntík, aby víc zářil. A Malenka? Ta si sedla k rybníku a zkoušela se usmát co nejmileji.

Když bylo všechno připraveno, přišla žabí porota – paní Kvákalka a její dva synové Kvák a Kvik. Všichni se usadili na lekníny a housátka začala předvádět, jak jsou krásná.

Jedno po druhém se předvádělo. Žabí porota tleskala a kvákala radostí. Nakonec se poradili a paní Kvákalka slavnostně oznámila:

„Rozhodli jsme se, že nejkrásnější není to, kdo má nejvíc lesklé peříčko nebo největší křídla, ale kdo má největší srdce. A tak jste vítězi všichni!“

Housátka se nejdřív podívala trochu zklamaně – každý chtěl přece vyhrát. Ale pak si uvědomila, že je to pravda. Všichni se celý den snažila, pomáhala si a smála se. A to bylo nejkrásnější ze všeho.

A tak si housátka slíbila, že odteď budou soutěžit jen v tom, kdo rozesměje ostatní nejvíc. A víte co? Byla to ta nejlepší soutěž na světě.

Konec.