Za jednou zahradou, hned za vrbou, žila maminka husa se svými pěti housátky: Peříčkem, Kulíškem, Čvachtou, Šipkou a Malinkou.

Jednoho slunečného rána, když maminka zrovna sušila křídla na břehu potoka, housátka se rozhodla, že se vydají na výlet.

„Pojďme se podívat za tu vysokou trávu!“ navrhl Peříčko a ostatní souhlasně zatleskali křidélky. Nikomu se nechtělo jen tak sedět. A tak se potichu vydali mezi zelené stvoly, vyšší než jejich žlutá hlavička.

Tráva šustila a kolem poletovali motýli. Brzy housátka objevila malé jezero, které se v trávě schovávalo jako zrcadlo. Radostně skočila do vody, plavala, cákala a hrála si celý den. Jenže když začalo slunce zapadat, zjistila, že neví, kudy zpátky.

„Tudy jsme určitě nešli,“ špitla Malinka.

„Možná tímto směrem,“ ukázal Kulíšek, ale za ním byla jen další zeď trávy.

Bloudili dlouho, unavení a smutní. Hledali známou cestu, ale všechno vypadalo stejně. Až tu náhle zaslechli známý hlas – „Gááák! Gááák!“ volala maminka husa, která si všimla, že její housátka chybí, a vydala se je hledat.

„Tamhle!“ vykřikl Šipka a všichni se rozběhli za hlasem. Tráva se konečně rozestoupila a na jejím konci stála maminka.

„Kde jste byli, vy malí rošťáci?“ objala je svými křídly. „Měla jsem o vás strach.“

Housátka se s ní podělila o svůj zážitek, a i když dostala malou husí přednášku o tom, že bez maminky se nechodí daleko, doma už na ně čekala miska s večerním zobáním a teplé hnízdo.

A tak skončil výlet do vysoké trávy – poučením, ale i krásným dobrodružstvím.

Dobrou noc, housátka.