Za jednou loukou, kousek od lesíka, žilo na malé farmě housátko jménem Honzík.

Byl to nejzvědavější houser široko daleko. Všechno musel vidět, všechno musel slyšet a všude musel být první.

Jednoho slunečného rána, zatímco ostatní housátka ještě ospale klovala do trávy, Honzík zahlédl něco barevného na okraji lesa.

„Co to jen může být?“ zašeptal si pro sebe. A než ho mohl kdokoli zastavit, rozběhl se po cestičce pryč.

Šel, šel, až se dostal do lesa. Barevný šátek, co viděl, uvízl na větvi. Když ho chtěl sundat, zapomněl, odkud přišel. Najednou bylo ticho. Jen vítr šustil listím a někde v dálce zakukala kukačka.

Na farmě si brzy všimli, že Honzík chybí. Jeho nejlepší kamarádi – kachňátko Kája, štěně Baryk a kočička Micka – se hned rozhodli, že ho půjdou hledat.

„Musíme držet spolu!“ řekl Kája odhodlaně. „A neztratit se jako on!“

Šli po jeho stopách: po otiscích ve vlhké půdě, po peříčku zachyceném na trnce, až došli až ke kraji lesa.

Mezitím Honzík bloudil mezi stromy. Už ho přešla zvědavost. Teď se bál. Sedl si na pařez a začal tiše pískat.

A právě ten tichý pískot zaslechlo štěně Baryk. „Ticho, slyšíte? To je Honzík!“ zavrčel radostně a rozběhl se za zvukem. A opravdu – za pár minut už všichni stáli u vystrašeného housátka.

„Promiňte, kamarádi,“ pípnul Honzík, „já už nikdy neuteču bez vás!“

Kája ho obejmul křidélkem. „Dobře, že jsi v pořádku. Příště půjdeme objevovat svět všichni spolu.“

A tak se vrátili na farmu – trochu unavení, ale šťastní, že jsou zase spolu. A Honzík? Od té doby byl stále zvědavý, ale už věděl, že nejlepší dobrodružství jsou ta, na která se vyráží s kamarády.

Konec.