V tuto neděli všichni spěchali do kostela, nastal den radosti a hodování. Slaví se zmrtvýchvstání Ježíše Krista, skončil dlouhý půst.

Nikdo nezůstal doma, neboť v rámci svátku se v kostele provádělo okázalé svěcení velikonočních pokrmů: beránka, mazance, ale také vajec, chleba a vína. Přinášejí se také obřadní koláče nebo košíky s masovými pokrmy, například klobásami a jitrnicemi, které už po skončení půstu mohou jíst. Na tyto mše bývalo zvykem chodit v novém, svátečním oblečení, aby tak přivítali onen nový život, který symbolizuje Kristovo vzkříšení.

V tento den se podávala ta nejlepší jídla: pečený beránek, velikonoční nádivka, takzvaná hlavička, skopové a jehněčí maso, někde holoubata. Před každým obědem, ale platil obyčej pojídání svěcených vajec. Jedly se nalačno, rozkrájené mezi členy rodiny na tolik dílků, kolik bylo stolovníků. Obyčej znamenal soudržnost rodiny a ochranu před zablouděním. Někde se tak dělo s mazancem, který dostalo i každé dobytče, aby se mu dařilo a bylo k užitku.

Dříve mazanec, ale chutnal jinak, podle staročeských kuchařek byl totiž velikonoční mazanec „koláč syrnej veliké noci“, to znamená nesladké pečivo připravované ze strouhaného sýra a většího množství vajec. Okrouhlý bochníkový tvar si ponechal.

Odpoledne, po obědě vycházeli sedláci do polí, aby zajistili úrodu svých polí. Boží hod byl totiž hlavním dnem lidového svěcení polí se všemi posvěcenými křížky, proutky, vodou, pečivem a vejci. Např. posvěcené červené vejce se zahrabávalo do čtyř rohů pole (aby pšenice nebyla snětivá), nebo se přidávalo k prutům a křížkům. K dobré úrodě mělo napomoci pojídání vejce a mazance přímo na poli a rozhazování skořápek nebo drobků z pečiva do brázdy. Na Velikonoční neděli se neměly dělat téměř žádné domácí práce: zametat, mýt nádobí a ani třeba stlát postel.

České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví. Více  o zvycích, tradicích a mnohém dalším naleznete ZDE.