Lidé trpící krátkozrakostí vnímají blízko položené předměty ostře, zatímco ty vzdálenější naopak neostře. Příčinou takto rozmazaného vidění na dálku je většinou délka oční bulvy.

Zjednodušeně řečeno je oko krátkozrakého člověka zpravidla „příliš dlouhé“. Jinými slovy, vzdálenost od rohovky a čočky k sítnici je u krátkozrakého oka větší než u zdravého oka. Oční lékař může krátkozrakost diagnostikovat pomocí různých vyšetření. Krátkozrakost se běžně koriguje brýlemi nebo kontaktními čočkami.

Krátkozrakost – co to je?

Zatímco u zdravého oka se povrch sítnice nachází 23–24 mm za rohovkou, u krátkozrakého oka je jeho předozadní délka větší. Lomivost rohovky a čočky je pak příliš velká a paprsky světla se zalomí více, než je potřeba. Paprsky světla se tak sbíhají již před sítnicí a výsledkem je neostrý obraz (viz horní část obr. 1).

Schematické znázornění krátkozrakosti a její nápravy pomocí čočky. U krátkozrakého se paprsky světla sbíhají před sítnicí, čočka před okem upraví lomivost tak, že se paprsky sbíhají na sítnici.

Obrázek 1: Schematické znázornění krátkozrakosti a její nápravy pomocí čočky. (Zdroj: CC SA 1.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=441403)

Čím větší je odchylka od normální délky oka, tím silnější je krátkozrakost: s každým milimetrem délky se krátkozrakost zvětšuje o cca tři dioptrie (–3 D). Někdy může mít krátkozrakost i jinou příčinu, např. onemocnění rohovky a čočky, kdy se změní jejich zakřivení a tím i lomivost. Jindy může být příčinou krátkozrakosti začínající šedý zákal.

Podle počtu dioptrií (D) rozlišujeme myopii lehkou (méně než –3 D), střední (–3 až –6 D) a vysokou (více než –6 D). Podle růstu rozlišujeme myopii stacionární (neboli jednoduchou, sem patří tzv. školní krátkozrakost) a progresivní.

Školní krátkozrakost je nejčastějším typem krátkozrakosti a predispozice k jejímu vzniku jsou vrozené. Školní krátkozrakost se začíná projevovat okolo 6.–7. roku věku, vrcholí v období puberty; ve většině případů se od 25. roku věku tato oční vada dále nestupňuje. Dosahuje obvykle 5–6 dioptrií.

V případě progresivní krátkozrakosti se jedná o postupující (progredující) onemocnění. Lidé postižení tímto typem krátkozrakosti mohou mít silné potíže se zrakem, jejich sítnice snadno degeneruje a může se odchlípit, což může mít za následek těžké poškození zraku.

Diagnóza krátkozrakosti

Oční lékař odebere anamnézu, při které mj. zjistí důvod návštěvy a případné další problémy se zrakem.

Krátkozrací lidé mají potíže s ostrým viděním na dálku. Někdy se snaží vylepšit zrakovou ostrost přimhouřením očí, což může částečně pomáhat. U dětí se krátkozrakost může projevit například tím, že doma sedí blíže u televizní obrazovky, nebo že ve škole jen stěží rozeznají nebo vůbec nerozeznají, co je napsáno na tabuli, zejména pokud sedí v zadních řadách. Krátkozrací lidé mají potíže i v silničním provozu, např. při řízení auta po setmění, při rozeznávání dopravních značek apod.

Pomocí různých měřicích přístrojů prohlédne lékař různé struktury oka (například sítnici, sklivec, rohovku apod.) a stanoví, zda jsou přítomny nějaké změny a s nimi spojené zrakové vady.

Kromě vyšetření sklivce, předního segmentu oka (pomocí štěrbinové lampy) a očního pozadí (pomocí oftalmoskopie) provede lékař kontrolu reakce zornice a pohybu očí.

Lékař dále ověří ostrost zraku; k měření celkové refrakce oka se používá přístroj zvaný refraktometr.

Zrak se měří s brýlemi i bez brýlí; lékař přitom používá tabulku určenou k měření zrakové ostrosti nebo speciální projektor.

Lékař může změřit i nitrooční tlak (pomocí tonometru) a případně provést i další vyšetření oka.

Lékař může rozpoznat refrakční vady či organické příčiny, které se podílejí na zhoršení zraku, a tím vyloučit jiné oční vady. Stupeň krátkozrakosti se udává v záporných hodnotách dioptrií, např. –2,5 D.

Korekce krátkozrakosti

Krátkozrakost se nejčastěji koriguje pomocí brýlí nebo kontaktních čoček. Bližší informace o konkrétních brýlích, různých typech kontaktních čoček, péči o ně i o kontrolních vyšetřeních vám podá váš oční lékař.

Krátkozrakost lze rovněž korigovat chirurgickým zákrokem (viz článek Laserová léčba krátkozrakosti), při kterém chirurg změní zakřivení rohovky; v těžších případech lze uvažovat i o zavedení umělé čočky přímo do oka. O nezbytnosti provedení zákroku a jeho samotném uskutečnění však rozhoduje oční lékař, a to v závislosti na individuálních předpokladech každého pacienta a po konzultaci se samotným pacientem. Oční lékař podá pacientům rovněž informace o výhodách i rizicích daného zákroku.

Na koho se mohu obrátit?

Krátkozrakost diagnostikuje a pacienta o tomto onemocnění informuje oční lékař (neboli oftalmolog či odborný lékař v oboru oční lékařství). Ten může provést korekci krátkozrakosti pomocí brýlí nebo kontaktních čoček, případně navrhnout další léčebný postup.

U dětí se doporučuje konzultovat výše popsané příznaky s dětským lékařem (pediatrem), který může dětského pacienta odeslat na vyšetření k odbornému lékaři.

V případě diagnózy krátkozrakosti, ať už u dětí či u dospělých, je vhodné chodit k očnímu lékaři na pravidelné kontrolní prohlídky.

Na diagnostice a léčbě se mohou podílet i optometristé, kteří vyrobí a upraví optické pomůcky a poučí pacienta, jak má s těmito pomůckami manipulovat. Optometristé však neprovádějí oftalmologické vyšetření.

zdroj: NZIP