Při všech vodních sportech provozovaných v přírodě, na koupalištích i v moři by se měl každý seznámit s pravidly pohybu ve vodě. Na našich velkých plochách přehradních nádrží bývá vymezen bójkami prostor pro plavce, aby byl bezpečný provoz lodí nebo vodních skútrů. V moři mohou být opět bójky, které omezují vzdálenost plavby od břehu a hlavně vlajka, která ukazuje stupeň rozbouření moře.

Při hrách a skocích do vody je třeba se vyvarovat skoků do mělké nebo neznámé vody. Před prvním skokem je vždy nutné ověřit hloubku – minimální hloubka je 150 cm! Na neznámém místě nikdy neskákejte do vody po hlavě! Většina těžkých poškození páteře a míchy u dětí a dospívajících je následkem skoku do neznámé vody. Po těchto úrazech bývají většinou zachované funkce mozku, ale ochrnutí těla od ramen nebo od pasu dolů znamená trvalé upoutání na vozík.

Je v letních měsících úrazů více, než ve zbytku roku?

V letních měsících se i vlivem větší příležitosti ke sportovním aktivitám o dovolených a prázdninách přihodí přibližně o třetinu úrazů více než během roku, narůstá zejména počet úrazů lehčího charakteru. Nejzávažnějším zranění v letním období pak představují tonutí, jejichž počet se i v důsledku nárůstu počtu domácích bazénů v poslední době zvyšuje.

Jak často k tonutí dochází a proč je tak nebezpečné?

U dětí tonutí způsobuje každoročně přibližně 10 % úmrtí. Tonutím jsou ohroženy zejména děti ve věku 0–9 let, nejvíce ohroženou kategorií pak děti předškolního věku. U jedinců, kteří ztrácejí vědomí, je úmrtnost téměř 50 %. Už po 5 minutách dochází k nevratnému poškození mozku, pokud jsou jedinci pod vodou déle než 10 minut, většinou dochází k úmrtí nebo nevratnému neurologickému poškození se závažnými celoživotními následky (trvalá invalidita).

Dá se tonutí dětí v domácích bazénech předcházet?

Je několik technických opatření, která se dají použít, nejjistější je však nenechávat malé děti bez dozoru. Bazén lze zakrýt lamelovými a jinými pevnými konstrukcemi. Existují alarmy signalizující pád předmětu těžšího než 5 kg. Nebo je možné oplotit bazén do výšky 90–120 cm se vstupem zabezpečeným proti otevření dítětem. Nebezpečné mohou být i studny a jiné rezervoáry vody, ty je nutné zakrýt dostatečně těžkým příklopem. Pozor na zahradní nádrže a okrasné rybníčky!

Aktivní dozor při hře dospělých s dětmi je nejlepší způsobem, jak naučit dítě plavat a pohybovat se v blízkosti vodních ploch. Nikdy nenechávejte dítě ani na chvilku samotné – tonutí je otázkou několika vteřin!

Co dělat, aby se u vody nic nestalo?

Zjistěte, kde jsou vyhrazena místa pro plavce, zda na místě funguje plavčík, či Vodní záchranná služba ČČK. S místem, kam je možno se v případě nouze obrátit, seznamte i děti. Ujistěte se také o tom, zda máte funkční a nabitý mobilní telefon, kterým můžete kdykoli vytočit tísňové linky.

V České republice lze využít v mobilních telefonech bezplatnou aplikaci Záchranka [1], která vám pomůže jednoduše přivolat pomoc Zdravotnické záchranné služby a také zobrazí souřadnice místa, kde se nacházíte. V zahraničí si číslo tísňové linky ověřte. Pro Evropu platí jednotné mezinárodní číslo tísňové linky 112.

Pokud jsme svědkem tonutí, jak si máme počínat?

V první řadě je důležité, zda jsme svědkem události sami, nebo s dalšími svědky. Jsou-li na místě povolanější profesionálové, jako plavčík či záchranář, necháme záchranu na nich a sami se snažíme být co nejvíce nápomocni např. neodkladně zavoláme zdravotnickou záchrannou službu (tísňová linka 155).

Co dělat, když jsme na záchranu tonoucího sami?

Pokud jsme sami, snažíme se přivolat na pomoc ještě další osoby. Poté musíme přistoupit k neodkladné pomoci, případně resuscitaci. Ta se řídí základními pravidly, které ve stručnosti uvedeme.

Po vytažení tonoucího z vody zhodnotíme situaci zejména s ohledem na to, zda jsou zachovány základní životní funkce, tedy dech, srdeční tep a vědomí.

Pokud je tonoucí v bezvědomí, musíme zajistit průchodnost dýchacích cest a zjistit, zda dýchá. Dýchání nejlépe zkontrolujeme na pohybu hrudníku, nebo proudu vydechovaného vzduchu u úst. Záklonem hlavy a zvednutím brady zajistíme volné dýchací cesty. To vše během 10 vteřin, neboť včasnost zahájení resuscitace je pro další stav zachraňovaného podstatná.

Vlastní resuscitaci pak zahájíme pěti umělými vdechy z úst do úst. To je nutné právě u tonoucích a u dětí, neboť nedostatek kyslíku je u těchto obětí nejčastější příčinou bezvědomí.

Následně zahájíme srdeční masáž na hrudní kosti – spojenýma rukama na spojnici prsních bradavek. Po 30 stlačeních zařadíme 2 umělé vdechy. Stlačení hrudníku provádíme s frekvencí minimálně 100 za minutu, do hloubky 5–6 cm. Tak pokračujeme ve střídání stlačení a vdechů v poměru 30:2 do příjezdu záchranné služby. Při resuscitaci se můžeme střídat s dalším zachráncem, pokud je pří.tomen.

zdroj: NZIP