Článek
Tak se nám maminku nepodařilo přesvědčit, že rekonstrukce bytu není třeba. Dokonce jsem zažil zradu od svých dětí. Nejdřív mě podporovaly, ale když se maminka zmínila o nových pokojíčcích, byl jsem v menšině.
Maminku jsem nechal zařizovat to nové a mně bylo „ponecháno“ vystěhovat to staré. Naplánoval jsem si tedy týden dovolené a měsíc jsem sbíral potřebné síly. Tři dny před dovolenou mě a kluky dostal nějaký moribundus. Asi chřipka.
Maminka vystěhovala své a princezniny věci k babičce a chlapskou churavou část rodiny nechala na pospas bytu a stohu prázdných krabic. Chlapci se poctivě léčili u svých počítačů. Za občasného: „Tati, uděláš mi prosím čaj s medem a citronem?“ nevystrčili nos z pokojíčku.
Tak jsem se do toho pustil sám. Naštěstí máme velmi vstřícný výbor SVJ a ten mi poskytl nepoužívanou sušárnu na uskladnění věcí. Zapůjčil jsem si rudlík a už jsem jezdil jako fretka. Bohužel velmi unavená a nachlazená fretka. Po třech krabicích jsem rezignoval na bublinkovou fólii a bezpečné balení křehkých věcí: „Prostě na to zvysoka kašlu! Stejně chtěla novou kuchyň. Tak si pořídí i nové hrnky.“ Celý den jsem balil a stěhoval kuchyň!
Vestavné skříně na chodbě obsahovaly tolik „potřebných“ věcí, že jsem jimi stačil zaplnit celý jeden velký kontejner. Kde se to tam proboha vzalo? Ještě že tu není manželka. Ani jsem jí to neřekl. Zaslal jsem lakonickou zprávu: „Chodba hotová.“
To už vyklízení probíhalo třetí den a chlapci se trochu zlepšili. Zřejmě hraním her. Dostali za úkol zabalit do krabic své věci. Dopoledne jim na to stačí, takže si zatím lehnu. Kolem poledne přišli, že mají hlad. Objednal jsem pizzu. Kuchyň už nebyla a oni potřebovali odměnu za provedenou práci. Zatímco jedli, šel jsem k nim do pokoje zalepit krabice. Málem mě kleplo! Totální bordel všude kolem prázdných krabic! „Pánové! Sem! Hned!! Dokud to nebude v krabicích, žádné jídlo!“ zahulákal jsem a pobledlý vzteky jsem se odpotácel pryč. Za hodinku bylo hotovo.
Postupně jsem zaplnil sušárnu krabicemi, nábytkem, hračkami a vakuově zabaleným oblečením. Po návratu jsem měl pocit, že z bytu vůbec nic neubylo. Tisíc a jedna maličkost se různě válela kolem nás. Krabice došly. Pytle taky. Téměř jsem hlavou tloukl o zeď a zpytoval svědomí, kde jsem ty věci posbíral.
Po rozvodu byl byt tak nádherně prázdný. Všude bylo místo. Dokonce jsem měl v bytě i ozvěnu. A dnes? Několik dní vyklízím a ono to neubývá! Systematicky jsem vyprázdnil všechny pokoje a nanosil zbytky na velkou hromadu. Po několika minutách váhání, jestli volat ženě, nebo dát přednost popelnici, vyhrála moje draze placená velkoobjemová popelnice. A je to.
Za několik dní budeme předávat byt firmě, která provede kompletní rekonstrukci na klíč. Pak bude několik měsíců klid. To jsem zvědavý, co bude následovat. Snad mě žena ještě pustí zpět.
Příště snad napíšu, jak vypadá vybouraný byt.
