Příběhy ze života ne-obyčejného „ajťáka,“ otce tří dětí, neobyčejnou formou podané. Jiří May je úspěšným spisovatelem příběhů, jejichž autorem je sám život. Pokud o něm chcete vědět víc, čtěte do konce. a zdarma.

KRONIKA RODINNÉHO CHAOSU: Sedím na konári a je mi dobre: Podzimní lekce štěstí v dnešní napjaté době. Jakubisko to trefil
.
Když jsem pomohl dceři vyšplhat na starý dub a sledoval ji, jak se radostně houpe na větvi, uvědomil jsem si, že mám vše, co potřebuji ke štěstí. A to v dnešní době není málo.

Podzimní les, obarvený do všech odstínů červené, hnědé a zlaté, se před námi rozprostíral jako pohlednice z jiného světa. Já a moje dcera jsme se procházeli tímto tichým světem a najednou jsme narazili na majestátní dub, jehož větve se rozprostíraly jako obrovská přírodní katedrála. Dcerka mě vzala za ruku a chtěla na ten strom vylézt. A proč ne? Vždyť na tom není nic zvláštního. Přece každé dítě by mělo zažít ten pocit, když se vyšplhá na strom a vidí svět z ptačí perspektivy.

Jakmile seděla pohodlně na jedné z tlustých větví, která by unesla i koně a já na ni dosáhl, začala nohama houpat ve vzduchu. Dívala se na svět s úsměvem a radostí, kterou může mít jen dítě. Na chvíli zapomene na školku, povinnosti, celý ten shon kolem a tatínka, který trne pod stromem strachem, že spadne. A to mě dojalo. Stál jsem tam, díval se na svou dceru, jak září a uvědomil jsem si, že je mi vlastně dobře. Moc dobře. I ten strach už nemám.

Vzpomněl jsem si na film „Sedím na konári a je mi dobre“ od Juraje Jakubiska. V tom filmu se postavy potýkají s neuvěřitelnými životními situacemi a těžkostmi, ale přesto v nich najdou chvíle štěstí. Film je o tom, že i v těch nejtemnějších okamžicích můžete najít něco, co vás přivede zpět k pocitu radosti a klidu.

Zatímco jsem tam stál pod dubem, uvědomil jsem si, že to, co cítím, je tak trochu jako ten film. Ve světě plném napětí, válek, terorismu a nenávisti se snadno zapomene, že šťastné chvíle stále existují. A někdy si jich ani nevšimneme, dokud nás něco, třeba starý strom, na chvíli nezastaví.

Poslední dobou jsem se cítil, jako bych pořád někam spěchal. Každý den přináší nové výzvy. Nejen doma, ale i ve zprávách. Podíváte se na televizi a vidíte, jak lidé po celém světě trpí. Člověk pak snadno zapomene, že má důvod být vděčný. Stál jsem pod tím dubem a najednou mi to došlo. Mám všechno, co potřebuji ke štěstí. Mám skvělou manželku, tři zdravé děti, máme kde bydlet a co jíst. Co víc bych si mohl přát? Je pravda, že máme starosti, ale kdo je nemá?

Stát pod tím dubem mě přimělo zpomalit a zamyslet se nad tím, jak často si vlastně nevážíme těch nejjednodušších věcí. Byl jsem tak zaneprázdněný starostmi o budoucnost, že jsem zapomněl na přítomnost. Na tu přítomnost, kdy moje dcera sedí na větvi starého dubu a usmívá se na celý svět.
Zamyslel jsem se nad tím, jak rychle dnes žijeme. Jak je naše společnost neustále v pohybu, ale přitom jako by pořád stála na místě. Protože jsme pořád nespokojení a nadáváme. Na všechno a na všechny! Každý den někde slyšíme, že by věci mohly být lepší. A ano, mohly. Ale když se podívám na svůj život, vidím, že jsem vlastně šťastný. Všechno, co jsem kdy chtěl, mám. A přitom mi to došlo až teď, pod tím stromem, v tom tichu.

Moje dcera se na mě podívala z větve a zeptala se: „Tati, proč se usmíváš?“ Neměl jsem na to přesnou odpověď. Jen jsem jí řekl, že jsem šťastný. A to byla ta pravda. Někdy je to jednoduché. Štěstí nepotřebuje složité důvody. Stačí stát pod starým stromem, sledovat, jak vaše dítě září, a uvědomit si, že tenhle okamžik je přesně tím, co vám přináší klid do duše.                                                                                                                                                      Váš Jiří May

Pokud chcete číst vice z jeho pera, stačí kliknout na jeden z odkazů níže.​

	Kronika rodinného chaosu	Satira