„Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les…“ Kdo by neznal tuhle známou básničku? A kdo by si jako dítě nepředstavoval, jak se napije z takového kouzelného pramene?
Po příjemné procházce jsme narazili na starý vykotlaný pařez, ve kterém se třpytila voda. „Podívej, opravdová křišťálová studánka!“ zvolal jsem nadšeně a dcera se hned rozeběhla k pařezu. Voda byla průzračná a chladná, přesně jak má být. Nabrali jsme si do plecháčku a napili se.
47 let znám tento kouzelný pramen, ukrytý ve vykotlaném pařezu. Jako malý kluk jsem tam chodíval s babičkou. Tenkrát to ještě nebylo tak upravené místo a k prameni vedla cesta přes bažinu. Pohraniční oblast byla plná vojáků, které jsme tam často potkávali.
Rozhodl jsem se dceři připravit překvapení. Výlet ke kouzelné studánce. A povedlo se! Její oči zářily úžasem, když jsme dorazili k prameni, který vypadal přesně jako ze Sládkovy básně. Čistá, průzračná voda vyvěrající ze starého pařezu. Pohádka se stala skutečností.
Dcera se nemohla nabažit pohledu na třpytivou hladinu a s nadšením se napila. Já jsem si zase zavzpomínal na své dětství a na babičku, která mi tento kouzelný koutek přírody ukázala.
Seděli jsme na lavičce u studánky, jedli svačinu a povídali si. Dcera byla nadšená, že objevila takové kouzelné místo. Já byl šťastný, že jsem jí mohl ukázat kousek svého dětství a zároveň ji naučit něco o důležitosti pitného režimu a respektu k přírodě. A také, že čůrat musí alespoň 100 metrů od pramínku.
Byl to den plný vzpomínek a nových zážitků. Den, kdy se pohádka stala skutečností. A i když jsme se nakonec museli vrátit do reality, ta křišťálová studánka zůstane navždy v našich srdcích.
Zdroj: Panská kyselka
