Drabble, tedy krátké příběhy přesně o sto slovech, vznikají  většinou na nejrůznější zadaná témata. A že tedy bývají často dost zapeklitá. Svůj pohled na svět nám ukáže, v pěti dílech, literárně nadaná border kolie Indy.

Téma: Příjemné dny

Schované dny

Tohle je ale bezva téma! Dnešní drabble napíšu jako nic:

Mám moc ráda příjemné dny. Nejpříjemnější z příjemných jsou, když vůbec nejsou vidět. Takové dny schované pod hromadou křupavých granulek, nebo voňavého masíčka, nebo pod nalitým podmáslím… To prostě miluju. Když potom, co ty dobroty slupnu, už zase vidět jsou, to už tak příjemné nejsou.

Tak a mám hotovo.

Cože? Že jsem špatně spočítala slova? Že jich není sto? A že to mám úplně špatně? Že se nepíše příjemné dny ale příjemná dna, když myslím dna misek? A že dnešní téma vůbec nebylo o miskách? Já se na to vyštěknu!

Téma: Falešná identita

Divnota

Byli divní. Něco na nich divně vlálo, na hlavách měli hodně divné věci, něčím moc divným voněli a počmárali nám dveře!

Tak jsem na ně štěkala, vrčela a zase štěkala.

Moji lidi se taky chovali divně. Divňochy pěkně přivítali a tvrdili, že je všechno v pořádku, a že je přece všechny znám. Pod tou divnotou opravdu byla malá troška známé vůně, ale o to bylo všechno ještě divnější.

A pak se mi začali smát!

To teda nebylo fér. Pokud to vážně byli naši kamarádi, neměli k nám chodit maskovaní a tvrdit, že jsou něco, co nejsou. Že prý tři králové…

Téma: Periferní bicáček

Je to Bruno!

Oni jsou dobří. Když je normální téma, tak ho přede mnou moji lidi zatají. Jenže s touhle ptákovinou nechtěl nikdo nic mít, takže ji hodili na obojek mně.

Víte, co mi dalo práce zjistit, co to vůbec znamená? Ale zvládla jsem to.

Nejdříve periferie. To je někde daleko od centra. Teda od místa kde bydlím, protože střed světa je přece náš dům.

Potom bicáček. Prý je to takový namakaný svalovec.

Takže už to mám! Jednoho totiž znám. Bydlí od naší vesnice daleko, jezdí k nám jenom na návštěvu, a svaly má jako hrom. Jmenuje se Bruno, a je to pitbull.

Téma: Řekni vlkům, že jsem doma

Jsou nejrychlejší

Vlci jsou nejrychlejší zvířata na světě. Jak to vím? Experimentálně jsem to ověřila.

To bylo tak:

Byli jsme na výletě. V zoo. Jeli jsme tam autem. Hodně dlouho a hodně rychle. O moc rychleji, než já umím běhat, a to já umím fakt dobře.

V té zoo se mi nejvíc líbili vlci. Čuchali jsme k sobě přes plot a Honza nás fotil.

Když jsme večer přijeli domů, moji lidi si sedli v obýváku a rozsvítili velké okno na zdi, co se mu říká televize.

Myslela jsem, že se uštěkám. Ti vlci už v tom okně byli! Normálně nás museli předběhnout!

Poznámka: Indy si, chudinka, vůbec nevšimla, že jsme do té televize zastrčili flešku s fotkama a videem z výletu.

Téma: Pořád spolu

Psí život

Spím se svýma lidma v ložnici. Ráno jde on do práce, s ní jdu do obýváku pít kafe. Pak se jdeme venčit na zahradu. Dopoledne si zdřímnu před její dílnou. Po obědě jdeme na hodně dlouhou procházku. Odpoledne zase spím před dílnou. Večer se vrátí z práce on, a chvíli si společně hrajeme s mýma hračkama, a válíme se na gauči.

Někdy jedeme všichni na celý den na výlet.

Prostě normálka.

Občas ale odejdou moji lidi z domu oba, a na dlouho. Jasně, že nejsem nadšená, ale neštěkám a nevyju. Vždyť to není napořád. Vždycky se ke mně zase vrátí.

Autor: Dagmar Lachmanová