Příběh s tajemstvím, který napsala Kateřina Vágnerová, se odehrává v kladenských ulicích, na místech, která nejspíš znáte. Prožívá ho jeden mladý autobusák a…

„Ahoj, pančelko. Jak bylo ve škole? Zlobili tě ti malí uličníci?“

Hedvika se na Martina trochu zamračila a rádoby přísně na něj zahrozila prstem.

„Mě děti nezlobí, to dobře víš. Mám je ráda.“

„No jo, vím,“ odpověděl s povzdechem. Ano, měla děti ráda, to dobře věděl. I proto si vybrala své povolání. Prvňáky a druháky učila už čtvrtý rok. On měl pro děti taky slabost, která se teď, když k nim na návštěvu tak často přicházel Lukáš s Magdalénou a jejich tříletými dvojčaty, jen prohloubila. Byli to malí ďáblíci, ale stejně si je zamiloval.

„Stlýčku Maltine, stlýčku Maltine, zahlaješ si se mnou fotbal?“ tahal ho za ruku střapatý Vojta, který jen málokdy dokázal být chvilku v klidu. Jeho sestřička, dělající svými kroucenými plavými vlásky klamný dojem andílka, ho důležitě opravovala: „Jmenuje se strrrejda Marrrrtin, kolikrát ti mám povídat. A poď. Teta Hedvi nám bude povídat pohádku.“

Chlapeček se neochotně odploužil, i přesto, že Hedvičiny pohádky byly pověstné v celém širém okolí. Jenže on by je nejraději poslouchal během válení sudů, houpání na hrazdě nebo kopání do míče.

Takové uličníky by si taky přál, vážně.

„Mohl bys ještě skočit do obchodu?“ přerušila jeho dumání Hedvika. „Zapomněla jsem koupit šunku a kyselé okurky. Zítra přijde Lukáš s Magdalénou, udělám chlebíčky. A dětem uvařím puding, takže, prosím tě, ještě mléko. Já zatím dodělám večeři,“ volala, když už zavíral dveře.

Pobaveně se usmál. Na návštěvu se těšil. Lukáše po počáteční nejistotě, kdy nevěděl, co si o něm má myslet, zařadil mezi své kamarády. A Magdaléna byla až neslušně krásná. Téměř, i když ne úplně, jako jeho žena. No a děti… to zas bude rodeo.

Rychle si na lístek zapsal seznam požadovaných potravin. Hlavně nic nezapomenout! Ještě ani po pěti letech manželství nebyl schopný udržet v hlavě věci, které považoval za nedůležité. Ne že by se mu nelíbily teplé večeře s pestrou škálou chutí nebo svačiny zabalené v kostkovaném ubrousku, ale znamenalo to velmi promyšlený přístup k nakupování, které zrovna nemiloval. Naštěstí ho Hedvika zvládala bez něj. Tedy většinou.

„Mně vždycky říká, raději si všechno napiš, a sama to nedělá,“ brblal. Pak se usmál, když si vzpomněl na jiné chvíle manželského života, daleko příjemnější. Na hřejivé zachvění, které jím proběhlo, když otevřel dveře bytu a někdo na něj čekal. S úsměvem, hebkými rty a bramborovým gulášem. Ne, život vůbec nebyl špatný. Jenom…

…jenom děti byly čím dál větším stínem, který ležel mezi nimi. Často se během milování nemohl zbavit představy, jak teď, právě v tomto okamžiku, vzniká nový život. Jeho dcera nebo syn. A věděl, že se to nikdy nestane.

Potřásl hlavou. Řekla mu to předem, ne? Přijal to. Stejně to bolelo.

O šest let dříve

Zatočil volantem a zaparkoval svůj autobus na vyhrazeném místě. Zívl a protáhl si záda. Konečně padla. Blížila se jedenáctá a město tichlo. Být pátek nebo sobota, bylo by to jiné, během víkendu ožívaly bary a hospody a v kladenských ulicích kypěl život. V pondělí ne.

Byl za pondělky vděčný. Hrozilo daleko menší nebezpečí, že dojde ke střetu s nějakým arogantním pitomcem, který se napije víc, než snese, a usoudí, že unést autobus a nechat se odvézt až domů, je geniální nápad.

Procházel prázdnou uličkou mezi sedadly a kontroloval, zda tady cestující něco nezapomněli. Nudná povinnost, kterou si už před časem s kamarádem Karlem trochu zpestřili. Závodili, kdo najde výstřednější předmět. K jeho nelibosti Karel od minulého týdne vedl. Objevil tašku na notebook – prázdnou. Tedy, skoro prázdnou. Byla v ní krajkové kalhotky. Zjevně použité a podle velikosti patřící dívce s nadmíru přitažlivou postavou.

Martin měl na kontě jen pár mobilů – ty se daly snadno vrátit, většinou stačilo obvolat několik čísel v nich uvedených a bylo; nespočet průkazek – nechával je na informacích, co taky s nimi; tři deštníky, sluneční brýle, knížky. Jeho dosud nejzajímavější úlovek byla zubní protéza – majitel se nikdy nenašel. Dodnes přemýšlel, co toho člověka vedlo k tomu, vytáhnout ji z pusy během jízdy. Nebo mu vypadla?

Hm, dneska zřejmě nic. I když… ne, nic pozoruhodného, jenom nějaké desky s blokem. Prolistoval ho a nejméně polovina stránek byla hustě popsaná drobným rukopisem. Vrátil se na titulní list a četl: Hedvika Lesanová, Důležitost pohádek v dnešní době.

Zasmál se. Pohádky? Tak akorát pro mrňata. Koho soudnýho by napadlo zabývat se něčím takovým? Hedvika Lesanová asi bude pěknej poděs. Listoval dál a letmo četl nápisy: Hejkalové včera a dnes. Potřebují vodníci přírodní zdroj vody? Uplatnění čertů v předvánočním čase. Jak zamaskovat draka…

Proboha, co to je?

Nakonec pochopil, když našel několik naštvaných poznámek, které se propsaly skrz tři stránky: Docent Šafránek si myslí, že s těmi hejkaly je to blbost. Sakra, žijeme přece v jednadvacátém století. Co čekal? Že budou hejkalové pobíhat po sídlišti a hejkat? Nepochopil, že učitel tělocviku musí mít pořádný hlas, aby zvládl bandu puberťáků? Je to imbecil. Co já s tím teď? Pokud smažu celou jednu kapitolu, budou mi chybět stránky.

Došlo mu, že ty poznámky jsou nejspíš podklady pro nějakou studentskou práci. Neměl o takových věcech moc představu, ale vzpomínal si, jak Karel popisoval, co do své „diplomky“ psala jeho žena. Připadalo mu, že tohle vypadá podobně praštěně. Znovu si přečetl – Hedvika, pěkné jméno – nejspíš bude své poznámky hledat. Měl by je nechat na informacích, ale možná… možná den dva počká. Protože pokud ta holka nenajde svůj blok tam, mohla by to zkusit přímo u něj.

Dočkal se hned nazítří. Vystřídal Karla na zastávce u kostela – tam se měnili často, oba bydleli poblíž. Martin v pronajatém mini bytě ve třetím rozdělovském věžáku, Karel s manželkou v domku po tetě dole u Zvonečku.

Karel kývl bradou dozadu: „Někdo na tebe čeká. Už se mnou jede podruhé dokola, prý, aby tě neminula. Kdes ji sbalil? Je to kočka.“

„Nesbalil. Ještě ne,“ zasmál se a už nedodal, že ani neví, zda si troufne něco takového zkusit. „A vůbec. Mysli na svou ženu a ne na cizí kočičky.“

„No jo, koukat se můžu, ne? Tak čau a neser se s tím. Sbal ji. Je pěkná.“ Karel se zašklebil a vyskočil předními dveřmi.

Martin se usadil, narovnal zrcátko a vyjel ze zastávky. Dozadu koukal málem víc než dopředu. Přes celý autobus si ji sice nemohl prohlédnout pořádně, ale zaznamenal, že vypadá drobně a blonďatě. A netrpělivě. Nejprve se zdálo, že se pokusí přijít za ním hned, pak zřejmě usoudila, že ty dvě zastávky na konečnou už vydrží.

Když se autobus úplně vyprázdnil, došla k němu. Karel měl pravdu. Byla opravdu hezká. Útlá, křehká, dlouhé plavé vlasy se jí kadeřily málem do pasu. Na drobném pršáčku posetém pihami měla nasazené brýle. Vypadala chytře, až příliš chytře pro obyčejného autobusáka. Zazmatkoval a místo, aby se ji pokusil okouzlit, vypravil ze sebe jen zdvořilé: „Promiňte, slečno. Konečná. Musíte vystoupit.“

„Vy jste jel včera večer s tímhle autobusem?“ pípla.

„Hm, a co?“

„Já jen, jestli jste v něm něco nenašel. Takový popsaný blok.“

„Jmenujete se Hedvika Lesanová?“

S nadějí přikývla.

„Tak našel.“

Rozzářila se. „A máte ho tady? Já ho vážně moc potřebuju.“

„Nemám,“ zalhal. „Chtěl jsem ho vzít, jenomže zůstal ležet doma na stole.“ Vytušil, že kdyby jí teď blok vrátil, jakživo by už ji neviděl.

Když si však všiml, jak zesmutněla, honem dodal: „Ale vezmu ho zítra, ano? Co kdybych vás někam pozval? Třeba do Revolutionu. V osm?“

„Dopoledne nemůžete?“

„Bohužel, zítra mám čas až večer,“ zalhal podruhé. Chtěl ji znovu vidět a pokud možno, nejen na chvíli.

Díval se, jak přichází. Půvabně, zlehounka. Jako by se vznášela. Připomněla mu chmýří z pampelišky poletující nad jarní loukou. Postavil se, aby ji přivítal.

„Dobrej večír, slečno Lesanová, co si dáte?“

„Kofolu?“

„To se ptáte, nebo ji chcete?“

Upadla do rozpaků a Martinovi bylo víc než jasné, že nebýt desek, které měl položené vedle sebe, otočila by se na podpatku a zmizela. Nejraději by si dal pár facek. Měl se zeptat Karla, jak se jedná s intelektuálkou. Nakonec, jeho žena je knihovnice, takže má zkušenosti. Martin v tom moc chodit neuměl.

„Promiňte, to byl hloupej žert. Posaďte se, moc prosím,“ omluvil se. „Nejspíš bych se měl představit, jmenuju se Martin Novák. A jak jste teda viděla, jezdím s autobusem. Nejčastěj dělám šestku, ta jezdí do Rozdělova, ale to vy určitě víte, že jo. To ví každej, co je z Kladna. Vy si asi myslíte, že dělat šoféra je nic moc, no možná máte pravdu, ale zase tak špatně mě neplatí a nějak se člověk živit musí. Vy ale jste určitě daleko vzdělanější, to, co jsem našel, to je diplomová práce? No, na školy já zase tak moc nebyl, takže si nejspíš myslíte, že jsem úplnej vůl a nejspíš máte recht…“

Dívka na tu záplavu slov koukala s otevřenou pusou a pak se dala do smíchu.

Dál už to bylo snadné, začali si povídat, jako by se znali odjakživa. Dozvěděl se, že Hedvika studuje pedagogickou fakultu, že bude učit na prvním stupni, že to, co píše, je opravdu diplomová práce, že tohle téma si vybrala proto, že hledá smysl klasických pohádek pro dnešní děti, že má skvělé rodiče… U poslední informace posmutněl. Ne, že by jí záviděl, ale…

Odcházeli před půlnocí. Přes pusté parkoviště, kterému se podle rozbláceného boulovatého povrchu říkalo Hliňák, zamířili směrem k sídlišti, kde, jak se dozvěděl, Hedvika bydlela. Z baru za jejich zády se ozývalo halasení, v domech na sídlišti svítilo pár osamělých světel, kolem nich však byla téměř tma a podivné ticho. Z neznámého důvodu mu přeběhl mráz po zádech. To bylo nezvyklé. Už v dětství se tvrdě naučil, jak se postarat sám o sebe a v současnosti jeho mohutná postava odradila většinu případných agresorů. Jen v autobuse si někdy nevšimli, protože na sedadle řidiče nebylo jeho sto devadesát centimetrů tak zřejmých. Stačilo ale, aby se postavil, a byl klid. Jenže teď, právě když by chtěl být za hrdinu, začal mít pocit, že se stane něco nepěkného. Hedvika vedle něho vesele poskakovala a cosi brebentila. Přestal ji vnímat. Všechny smysly zostřené, snažil se postřehnout, odkud by mohlo hrozit nebezpečí. Šel opatrně, našlapoval zeširoka, ostražitě se snažil zachytit nějaký pohyb. Nic. Bez sebemenšího problému přešli prázdné parkoviště a jemu se ulevilo. Příliš brzy.

Když procházeli onou podivnou napodobeninou parku, plnou ježatých skulptur a nepravidelných zídek, která údajně své okolí krášlila, vztyčila se z lavičky tmavá postava. Okamžitě postrčil Hedviku za sebe.

„Kámo, nemáš bůra na ruma?“ zahuhlalo to. Uklidnil se. Ten neznámý vypadal spíš zbídačele než nebezpečně. Prostě normální bezďák.

„Jdi do prdele, co tu strašíš?“

„Nestraším, mi to nejde, dyž nemám ruma… Hedviko???“

Martin se překvapeně ohlédl. Dívka se mu už neschovávala za zády, popošla vedle něj, ruce v bok a přísně se dívala na rozkolísané individuum.

„Kamile! Co tady děláš?“

Bezďák bezmocně pokrčil rameny.

„Dyť víš.“

Povzdechla, sáhla do kapsičky od bundy a vytáhla stokorunu. „Tady máš, ale opovaž se koupit rum. Tohle máš na zítra, na svačinu. A zastav se za Lukášem, prý by pro tebe něco měl.“

„Díky, Hedvi, jsi zlato.“ Chvíli vypadal, že chce dívku obejmout.

Martina to pobouřilo.

„Koukej zmizet, ty jeden…“

Hedvika ho zatahala za rukáv. „Pojď, nech ho.“ O chvíli později vysvětlovala: „Je to chudák. Dříve stra… dělal nočního hlídače v Poldovce. Pak ho vyhodili a dopadlo to s ním takhle. Ale je vážně neškodný.“

Martin měl tisíc chutí zjišťovat, odkud někoho takového zná, jenže pak začal myslet na důležitější věci – zda si troufne říct o telefon a políbit ji na rozloučenou. Nakonec zvládl obojí. Číslo mu prozradila a její rty chutnaly po malinách. Opatrně ji pohladil po tváři.

„Uvidíme se?“

„Určitě.“

„Zítra?“

„Proč ne,“ usmála se.

Vracel se domů nočním městem s hlavou lehkou jako peříčko.

Konec první části.

Autor: Kareřina Vágnerová