Otu Pavla dnes veřejnost zná spíše pro jeho autobiografické prózy „Smrt krásných srnců“ či „Jak jsem potkal ryby“. Ne tak silné je ale povědomí o jeho novinářské kariéře, která se táhla od Československého rozhlasu přes obrázkový čtrnáctideník Stadión až po „mateřský“ týdeník Československý voják. A právě v něm vyšla koncem prosince roku 1959 reportáž nazvaná příznačně „Život v mrakodrapu“, jež přinesla svědectví nejen o nadčasovém bydlení v industriálním městě, ale také o atmosféře, jaká v domech panovala.

„Kladenský mrakodrap má třináct horních a tři suterénová patra,“ začíná Pavel zběžným popisem dispozic věžového domu. „Popelnice jsou v úhledné komůrce na chodbě, hospodyňky nemusí daleko, jen tři až pět kroků a vysypou smetí. (…) Jdeme do třináctého patra. Takhle tu chodí děti, samy do výtahu nesmějí. V každém poschodí je okno bez kličky, aby se nic nestalo, a pro jistotu je ještě na spodku okna nízká mříž. Dole jsou tři prádelny, strojovna, pomocná elektrárna. Každý mrakodrap má obchod, postupně je tu kadeřník, mlékárna, zelenina, cukrárna, kantýna a Obuna. (…) V samotných mrakodrapech jsou většinou garsoniéry o jedné a dvou místnostech a dvoupokojové byty s vybavenými kuchyňskými kouty. V jednom je schodů dvě stě šedesát, nájemníků osmdesát, každý desátý má auto, každý druhý televizor, oken je tři sta šedesát. Mrakodrap je menší vesnice.“

Po vyčerpání charakteristiky dispozic věžových domů přechází Ota Pavel k jednotlivým lidským příběhům, mezi nimiž přeskakuje tak, jak chodil a zvonil u dveří byt od bytu. Zdůrazňuje paradox havířů obývajících první, třetí a pátý dům. Pracují na šachtách tři sta metrů pod zemí, a žijí desítky metrů nad ní. Jednou z havířských rodin jsou Mikeskovi.

„Když se sem nastěhovali, paní od okna utekla. Lidi byli docela malé tečky a jejich nový byt jako by se přikláněl k té prázdnotě. To se zdá zpočátku každému. Za čas sháněla mapu a určovala okolní hory. Vidíte-li Říp, do třech dnů prší. Teď už ho nespatřili dlouho. Pouhým okem rozpoznáte tučko na ruzyňském letišti. Les je žlutý a zelený koberec. Kladno stále zápolí s nedostatkem vody, a tak se staví na kraji lesa moderní vodojem,“ píše Pavel. Zmíněný vodojem dodnes zásobuje Rozdělov. 

Krom rozhledu třinácté patro domu pochopitelně skýtalo i potenciální riziko pro zvídavé děti. „Právě u Mikesků se konalo pověstné pouštění vlaštovek. Správce Klíma si tenkrát dole myslel, že paní Mikesková myje okna. A ona to vůbec nebyla paní Mikesková. Na okenní obrubě stál jejich tříletý Steva a pouštěl z třináctého patra vlaštovky. Papírové letadlo si vždycky lehlo na bok a elegantně kroužilo dolů. Steva se nakláněl a lidem dole vysychalo v hrdle. Klíma jel nahoru. Mikeskovi nebyli doma a kluky zamkli. Klíma řekl skrz dveře sedmiletému Mirkovi, aby Stevu pomalu sundal. Nic jiného se s tím nedalo dělat. Dopadlo to náramně šťastně.“

Za každými dalšími dveřmi čekají Pavla další příběhy. Havíř Kosáček má doma celou kaskádu akvarií, v nich na čtyři sta litrů vody a desítky ryb. Jiná zvířata, tedy ani psi a kočky, v domě žít nesměla. Jednotlivé osudy obyvatel pak Pavel opětovně rozšiřuje na celek, když do kontrastu s idylkou socialistického života staví fragmenty denní reality. I po více než šedesáti letech od vydání textu lze konstatovat, že lidé se v jádru příliš nezměnili. 

„Viděli jsme desítku vkusně, kulturně zařízených bytů. Ale ve výtahu se můžete z vyrytého dočíst, že paní ta a ta je dorota a ještě cosi horšího. Dotyčná si vyřídila účty hned za čerstva, pod tím. Správce Klíma vypěstoval lipku, postavil ji do haly, někdo ji zlomil uprostřed štíhlého těla. Děti to nedělají, nápisy ve výtahu jsou tuze vysoko a lipka byla až příliš pevná. Byl tu společný telefon a není. Každý, kdo volal, měl se zapsat do sešitu. Někdo listy vytrhával, a tak správa domů doplácela za čtvrt roku osmnáct set korun. Telefon zrušili. Poštovní schránky paní Štekerové a paní Müllerové vypadají jak po boji. A ostatní jsou v pořádku.“

Pavel nicméně konstatuje, že většina nájemníků žije spořádaný a spokojený život, který by ale mohl být ještě lepší, kdyby fungovaly kotle na vyvařování prádla, nebo se lidem odemkly terasy, na nichž by se v létě mohli slunit. Zmiňuje také rezervy rozhrabaného sídliště, v němž chybí vysázená zeleň a děti si nemají kde hrát. Dvě kulturní místnosti v přízemí prvního mrakodrapu Ředitelství dolů předělalo na byty. „Stálo to spoustu peněz a ty dva byty jsou špatné. Deset mladých rodin hraje ping-pong ve sklepě a akvaristický kroužek se nemá kde scházet,“ neodpustil si Pavel kritiku a dodal: „Domy nestačí. I dobře žít se chce.“

Reportáž uzavírá v lyrickém duchu západu slunce, v němž vykresluje obrázek večerních mrakodrapů, kde se tu a tam rozsvítí světlo a na špičce šestého se objevují dvě postavy – Miloš Šašek a Karel Balej zde provozují radioamatérskou stanici OK 1 KKD.

„Když navážou spojení a vzdálený přítel se ozve, posílá pak Miloš Šašek do celého světa pohledy: Kladno, town of steal and coal – Kladno, město ocele a uhlí. A také mrakodrapů.“

Ota Pavel měl ke Kladnu velmi blízko. Od svých devíti let žil s rodinou v nedalekém Buštěhradu, kam se Popperovi, jak znělo jejich původní příjmení, uchýlili z existenčních důvodů – pro židovskou rodinu nebylo v Praze bezpečno. Za druhé světové války se ale hrůzy koncentračních táborů Popperovic rodině nevyhnuly. Otovi starší bratři Hugo a Jiří i otec Leo byli deportováni. Čtrnáctiletý Ota pak několik měsíců žil sám s matkou a stal se hornickým učněm na dole Prago v Dubí u Kladna. Deportace ho minula pravděpodobně proto, že na rozdíl od bratrů nebyl zapsán v matrice Židovské náboženské obce.

Po válce absolvoval smíchovskou obchodní školu a navzdor představám otce Lea, který se i s Otovými bratry z koncentračních táborů vrátil živ, se stal novinářem. Po krátké anabázi ve zpravodajské sekci Československého rozhlasu pokračoval do redakce sportu a právě tomu se v následujících více než patnácti letech své profesní kariéry povětšinou věnoval. Reportáž z kladenských mrakodrapů je proto ojedinělá tím, že není sportovně zaměřená. Ale i v souvislosti se sportem, zejména fotbalem, se Pavel o Kladnu opakovaně zmiňoval. Příběh legendárního útočníka Františka Kloze dokonce zvěčnil v povídce, která později knižně vyšla v souboru „Plná bedna šampaňského“.

Autor: Jaroslav Keimar