Občanské sdružení Arteum vydalo knihu hornických pamětí, která bude mít v sobotu 19. února křest v Hornickém skanzenu Mayrau. V 15 hodin proběhne vzpomínková prohlídka s posledním strojníkem u těžního stroje Ringhoffer, panem Hokůfem.

V 17 hodin se uskuteční, za účasti členů Klubu přátel hornických tradic – Kladno o. s., kteří se na knize podíleli, křest knihy a vernisáž výstavy Umouněný poklady. Výstava poodhaluje poklady, které si doma horníci schovávají.

Kniha přichází přesně v době, kdy se demoluje jeden z posledních velikánů – důl Schoeller, kdy uplynulo takřka desetiletí od ukončení těžby na Kladensku, kdy už se jen vzpomíná. A je to přesně v okamžik, kdy už se s nadhledem může koukat zpět a ještě pořád není paměť příliš pokroucená časem. Naše generace má úžasnou možnost žít v „nedělnickém“ Kladně a zároveň vstřebávat a vnímat tu nezměrnou moudrost, kterou s sebou tvrdá práce v dolech nesla.

Na podzim loňského roku Renáta Malá zaznamenala rozhovory s 30 pamětníky hornické slávy Kladenska – horníky, báňskými záchranáři, důlními zámečníky, vedoucími, haldářkami, rodinnými příslušníky horníků, pracovníky povrchu dolu,… Témata rozhovorů se vinula okolo témat, ke kterým se paměť ráda poutá, především k veselým historkám, nostalgii a vzpomínkám na přátele.

Kniha je jadrnou koláží pamětí různých lidí, různých profesí, z různých dolů a různých historických období a její tématické bloky nastiňují například to, jak se na šachtě svačilo, jak se jezdilo klecí a jak se vyváděly lumpárny. Doprovodné fotografie sestavil Tomáš Voldráb z archivu Klubu přátel hornických tradic – Kladno o. s. Ke knize je přiloženo DVD s fotkami a autentickým záznamem vzpomínek horníka, haldářky, báňského záchranáře a vedoucího.

Zajímavá knižní novinka bude k dostání v Informačním centru Kladno na Floriánském náměstí, v Hornickém skanzenu Mayrau a v knihkupectví u Franka. Kniha je stejná jako horníci – milá, opravdová a vulgární.

Ukázka z knihy:

Na Rónovce byla jedna nádherná figurka. Lojzik, starej alkoholik, Bílej vůl se mu řikalo. Na přilbu mu někdo dokonce přidělal rohy a von v tom normálně chodil na šichtu. Von už to měl trošku šáblý, ale jinak to byl nedoštudovanej kněž.

V tý jejich brigádě soc prc, když tenkrát začínal chlastat, mu dali pokladnu klubu do správky, aby jako měl zodpovědnost a tim se chlastat vodnaučil. A je jasný, že jí prochlastal.

Měl takovou butilku, do kerý si dával čepovat pivo. Aby ji nikam nemusel tahat, když šel ze šichty, tak jí vždycky píchnul před kantýnou do popele, co tam byl na posyp. Ráno jí vždycky vyhrabal, ani to nemyl a nechal si tam načepovat. Schválně nám pak nabízel napít, ale nikdo si nedal. To bylo smradu!

Měl každý voko jinam. Nikdo sme nikdy nevěděl, na koho z nás kouká. Von se naklonil, takhle se podival a vždycky řikal: „Kam čumim, tam jí majznu.“

pamětník pan Jaroslav Grubner

.

Autor: Renáta Malá

.