Kde končí dobročinnost a začíná fundraising na hranici lidských emocí?„Co po nás zůstane?“ Jedna z nejcitlivějších otázek, které si člověk může položit. A právě na ni dnes míří neziskové organizace, které veřejnost vyzývají, aby na ně pamatovala ve své poslední vůli. V Česku například Svoboda zvířat.

Podívejte se sami jaké zisky má Svoboda zvířat a kolik z toho končí na jejich výplatách tedy v kapsách, jsou to veřejně dostupné informace a povinně zveřejňované na jejich oficiálním webu.

Samo o sobě na tom není nic špatného. Každý člověk má právo rozhodnout, komu svůj majetek po smrti odkáže. Dětem, partnerovi, příteli, obci, nemocnici, útulku nebo neziskové organizaci.

Jenže mezi respektováním svobodné vůle člověka a přesvědčováním, aby svůj majetek odkázal právě konkrétní organizaci, existuje zásadní rozdíl.
A právě tady začíná otázka morální hranice.

„Zanechte po sobě odkaz“
Pro neziskovou organizaci může dědictví znamenat statisíce nebo miliony korun od jediného člověka. Může jít o úspory, nemovitost nebo jiný majetek budovaný desítky let.

To už není obyčejná žádost o stokorunu.
Svoboda zvířat vstupuje do velmi intimní oblasti lidského života. Do vztahu k rodině, dědictví, smrti a představy člověka o tom, co po něm zůstane.
Proto bychom u tohoto typu fundraisingu měli být mnohem obezřetnější.

Dobročinný odkaz není automaticky morálně lepší než dědictví rodině
Je potřeba odmítnout jednu nebezpečnou zkratku: že odkázat majetek na dobročinné účely je automaticky ušlechtilejší než jej ponechat rodině.

Svoboda zvířat například na svém webu pracuje s údajem, že 85 % lidí považuje za lepší odkázat majetek na dobročinné účely, než jej nechat propadnout státu.
Jenže mezi „odkázat majetek ‚neziskovce‘ “ a „nechat ho propadnout státu“ existuje obrovské množství možností.

Člověk může zabezpečit děti, vnoučata, partnera nebo člověka, který se o něj celý život staral. Může odkázat dům rodině nebo pomoci někomu blízkému. Nic z toho není méně hodnotné jen proto, že to není označeno slovem „dobročinnost“. Hodnota člověka se přece neměří tím, kolik po smrti převede na účet Svobody zvířat.

Rozhodujeme se podle reality, nebo podle příběhu?
U každého daru a u odkazu v závěti dvojnásob bychom měli předpokládat, že člověk své rozhodnutí činí podle informací, které dostává.
Čte web organizace, její kampaně, články, sociální sítě a tiskové zprávy. Z nich si vytváří obraz problému i samotné organizace.

A právě tady vzniká zásadní etická otázka.
Pokud jsou informace jednostranné, emocionálně vypjaté, neúplné nebo fakticky nepřesné, člověk si nemůže vytvořit skutečně informovaný názor.

Pokud jsou například používány staré fotografie ze zahraničí, neověřené výpovědi, vynechávají se podstatná fakta nebo jsou sporná tvrzení prezentována jako nezpochybnitelné skutečnosti, nevzniká obraz celé reality. Vzniká obraz, který má veřejnost přesvědčit.

A člověk se potom nerozhoduje jen podle toho, co organizace skutečně dělá. Rozhoduje se také podle toho, jak mu Svoboda zvířat „realitu“ předložila.

U běžného daru je to problém.
U dědictví mnohem větší.

A co senioři?
Zvláštní pozornost si zaslouží senioři, které podobné výzvy mohou oslovovat.
To neznamená, že senioři nejsou schopni samostatného rozhodování. Znamená to, že u rozhodnutí o majetku budovaném celý život je mimořádně důležité, aby měli k dispozici pravdivé, srozumitelné a ověřitelné informace.

Senioři ne vždy mají možnost či kapacitu snadno dohledávat odborné zdroje, porovnávat jednotlivá tvrzení nebo ověřovat fotografie a příběhy použité v kampaních.

A pokud se k tomu přidá silně emocionální komunikace pracující se soucitem, strachem, pocitem viny nebo představou, že právě prostřednictvím odkazu člověk „zanechá lepší svět“, může být stále těžší oddělit fakta od jejich interpretace. Čím závažnější rozhodnutí Svoboda zvířat po člověku požaduje, tím větší by podle mě měla být její odpovědnost za přesnost a férovost informací.

Představme si konkrétní situaci
Člověk má rád zvířata. Uvidí emotivní kampaň. Třeba příběh o „matce lišce a její noře“. Vidí utrápené zvíře na fotografii aniž by věděl, že fotografie může být stará nebo pocházet ze zahraničí. Dozví se, že určitou činností lidé zvířatům údajně působí zbytečné utrpení a že organizace byla svědkem mnoha podobných případů. Kde, kdy a jak byly tyto případy řešeny, se už ale nedozví.
Následuje jednoduché řešení: podepište petici, obtěžujte politiky, bojujte proti myslivcům.

A potom přijde další nabídka, protože nechcete pomáhat jen „na půl“ :

Pomozte i po své smrti. Zanechte po sobě lepší svět.Člověk si řekne:
„Tomu chci zabránit. Chci pomoci. Chci, aby po mně něco dobrého zůstalo.“
A Svobodu zvířat uvede v závěti.

Jenže co když byl původní obraz problému neúplný?
Co když některá tvrzení nebyla přesná? Co když byla záměrně vynechána odborná část problému nebo druhá strana sporu?

Pak se dostáváme k nepříjemné otázce:
Je takové rozhodnutí skutečně informované, nebo je výsledkem přesvědčovacího mechanismu, který začal už samotnou kampaní?

Svoboda potřebuje pravdivé informace
Slovo „svoboda“ v názvu organizace má v tomto kontextu zajímavý rozměr.
Skutečně svobodné rozhodnutí totiž není pouze rozhodnutí, ke kterému člověk nebyl fyzicky donucen. Je to rozhodnutí založené na dostatečných, pravdivých a pokud možno vyvážených informacích. Pokud jedna strana předloží pouze vlastní interpretaci, zamlčí podstatná fakta a vytvoří emocionálně silný příběh, člověk sice formálně rozhoduje sám za sebe, ale rozhoduje se v realitě, kterou mu někdo předem zarámoval.

Co bychom měli vědět, než někomu odkážeme majetek?
Než člověk organizaci svěří výsledek celoživotní práce, měl by si položit několik jednoduchých otázek:
Jak organizace hospodaří? Kdo ji kontroluje? Jaké má výsledky? Jaké jsou její skutečné cíle? Souhlasím s tím, co prosazuje? Jsou informace, na kterých své rozhodnutí zakládám, ověřitelné?

A především:
Rozhoduji se podle reality, nebo podle příběhu, který mi organizace o realitě vytvořila?

Pokud je odpověď jasná, je rozhodnutí legitimní.
Ale právě proto by měl mít člověk možnost znát nejen argumenty organizace, ale také odborné názory, fakta a informace, které se do její kampaně třeba nehodí.
To je totiž skutečná transparentnost. Transparentní není jak v případě Svobody zvířat odborné názory mazat a uživatele blokovat a spisovatel nové „etické kodexy“ za které toto chování schovávají.

Majetek není morální měna
Nikdo by neměl být přesvědčován, že velikost odkazu určuje velikost jeho dobra.
Někdo odkázal tisíc korun. Jiný dům. Další většinu majetku svým dětem. Jiný celý život pomáhal lidem ve svém okolí.

Ani jedno není automaticky morálně hodnotnější.
Je to můj život, moje práce, můj majetek a moje poslední vůle.
A právě proto by měla být svobodná.
Dobročinnost ano. Emoční nátlak ne.

Odkázat část majetku na dobročinnost může být krásné rozhodnutí.
Stejně krásné ale může být odkázat majetek dítěti, vnukovi, partnerovi nebo člověku, který se o nás celý život staral. Problém tedy není v dobročinné závěti.

Problém začíná ve chvíli, kdy se lidská touha zanechat po sobě něco dobrého stává nástrojem k získání majetku a kdy je rozhodnutí založeno na informacích, které nejsou úplné, přesné nebo férově prezentované.

Protože mezi větou:
„Máte právo nás uvést ve své závěti.“
a větou:
„Zanechte po sobě lepší svět a odkažte nám svůj majetek.“
je obrovský morální rozdíl.

A pokud má člověk učinit rozhodnutí v hodnotě stovek tisíc či milionů korun, měl by před sebou mít realitu, ne marketingový příběh. Protože poslední vůle má být svobodným rozhodnutím člověka. Ne výsledkem toho, kdo dokázal nejlépe zahrát na jeho emoce.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.