Prázdniny skončily. Děti se vrátily do škol, dovolené pomalu mizí ze vzpomínek a člověk by řekl, že s koncem srpna končí i období letních dobrodružství. Jenže kdo zná českou krajinu, ten ví své.

Meze jsou totiž stále teplé. A nemám teď na mysli pouze ty, které přes den vyhřálo zářijové slunce.

Jako myslivkyně trávím v přírodě poměrně dost času. A za ta léta jsem pochopila jednu věc: les a okolní krajina jsou místem mnoha překvapení. Člověk tam může potkat srnce, zajíce, lišku, divočáka, houbaře, pejskaře, cyklistu… a občas také dvojici, která evidentně vyrazila do přírody za zcela jiným druhem zážitku.

Příroda má totiž svoje kouzlo. Teplé večery, vůně trávy, ticho, romantická atmosféra a trochu soukromí. A když člověk najde pěknou mez zarostlou trávou, může si říct, že právě objevil dokonalé místo, kde ho nikdo nebude rušit.

Jenže zdání klame. V lese není nikdy takové soukromí, jaké si myslíte, že je.
To je věta, kterou by si měl zapamatovat každý, kdo se rozhodne využít romantické atmosféry přírody k nějakému tomu divočejšímu dovádění.

Protože zatímco vy se rozhlédnete kolem sebe a usoudíte, že jste sami, někde opodál může být myslivec na čekané. Tiše, trpělivě a bez jediného slova čeká na zvěř a pozoruje okolí. Ví, že musí být tichý a splynout s přírodou, aby zvěř přišla a následně neutekla.

A pak se v dalekohledu objeví něco, co jsou sice dva kusy, ale rozhodně to není srna se srncem.

Myslivec je profesionál. Ví, že má být v klidu, nerušit okolí a zbytečně na sebe neupozorňovat. A tak také většinou zůstane nehnutý a dělá, že nic nevidí.
(Ovšem jen do chvíle, než se případně jeho kolega vedle něj začne dusit smíchy.)

A to pořád není to nejhorší, co vás může potkat. Horší je fotopast.
Fotopast je totiž takový nenápadný myslivecký kolega, který má jednu úžasnou vlastnost. Nikdy se neunaví. Nepotřebuje pauzu na kávu, neodchází domů, když začne být zima, a hlavně se nikdy nedívá jinam.

Namíříte ji na ochoz a ona čeká.
Projde srnec? Vyfotí.
Projde divočák? Vyfotí.
Proběhne liška? Vyfotí.
Přijde člověk, který si myslí, že je dokonale ukrytý před celým světem? Fotopast se nezalekne a posílá záběry svému majiteli.
A právě tady začíná být situace poněkud pikantní.

Jedna zářijová příhoda
Jednoho zářijového večera jsem seděla na posedu u louky. Byl jeden z těch krásných večerů, kdy už vzduch začíná vonět podzimem, ale slunce ještě dokáže příjemně zahřát. Čekala jsme na srnčí, občas jsem se podívala na mobil.

Po nějaké době se z remízku ozvalo šustění. Zpozorněla jsme.
To by mohla být zvěř. Chvíli jsem čekala. Šustění pokračovalo. Bylo ale jiné, nežli u srnčí zvěře. Nepraskla občas větvička, ale bylo to spíše, jako když se blíží růdl prasat. Pak se ozvalo zachichotání. Pomalu jsem spustila dalekohled.

„Tak tohle srnec nebude.“ A taky ne.
Z vysoké trávy se postupně vynořila dvojice. Rozhlédli se kolem sebe, a protože nikde nikoho neviděli, evidentně usoudili, že příroda jim právě poskytla soukromý apartmán na louce s výhledem na brzy zapadající slunce.

Jenže z mého posedu jsem měla výhled poněkud lepší.Hlavou mi probleskla myšlenka: „Mám odejít ?“Hnedle jsem tento nápad však zamítla. „ Ještě je i sebe přivedu do trapné situace a navíc…já jsem tu byla první a třeba až opustí místo se večer ukáže aspoň prase.“ Tak jsem zůstala.

Dvojice se mezitím pustila do svého romantického programu a bylo zcela evidentní, že jejich zájem o zdejší faunu je v tu chvíli nulový. Zřejmě si také byli jisti, že je nikdo nevidí.

Až do okamžiku, kdy si muž všiml něčeho na stromě.
Fotopasti, která mířila na onen kus louky, kam často chodí divoká prasata.
Ztuhl. Podíval se na strom. Pak na partnerku. Potom znovu na strom.
A protože člověk v takové chvíli začne přemýšlet velmi rychle, otázka, která následovala, byla podle mě naprosto logická: „Myslíš, že to fotí i v noci?“
V tu chvíli jsem se musela otočit, protože jsem se smála tak, že už hrozilo, že prozradím moji přítomnost.

Dvojice následně sbalila svůj romantický tábor rychlostí, kterou by jim mohl závidět i olympijský sprinter, a zmizela směrem k silnici.

Ještě dlouho jsem potom přemýšlela, jestli se někdy dozvěděli, že opodál na louce seděl myslivec a jejich dobrodružství sledoval s větším zájmem než večerní seriál. Snad mi prominou, nebylo kam jinam upřít zrak.

A jestli jim někdy došlo, že nebyl jediným svědkem, protože fotopast si svou práci dělala poctivě. Kolegovi ony snímky přistály v telefonu během chvilky.
Fotopast se, na rozdíl od myslivce, smát nezačne, nezačervená se a nic vám neodpustí.

Příroda má oči
Samozřejmě, nikdo nechce lidem zakazovat romantiku. Les je krásné místo a příroda dokáže vytvořit atmosféru, kterou žádný luxusní hotel nenahradí. Jen je dobré si uvědomit, že les není obývák, mez není ložnice a posed není vyhlídková věž pro kolemjdoucí.

A hlavně příroda není bez dozoru.
Myslivci se v krajině nepohybují proto, aby někoho šmírovali. Sedí na posedech, chodí na čekanou či procházky přírodou kvůli pozorování zvěře, sledují její pohyb, kontrolují stav honitby a často tráví venku dlouhé hodiny v naprostém tichu. A právě díky tomu mohou občas být svědky situací, které si rozhodně neobjednali.

Takže pokud vás v září přepadne romantická nálada a rozhodnete se, že právě mez pod lesem je tím pravým místem pro trochu divokého dovádění, klidně se nejdřív pořádně rozhlédněte. Podívejte se na stromy. Podívejte se na posed, ale i na okolí. Oči myslivce nemusí být vždy jen na posedu.

A pokud někde zahlédnete malou černou krabičku, která vypadá, že tam nemá co dělat, možná tam má co dělat víc, než si myslíte. Protože některé věci se v lese loví opravdu těžko. Ale některé se zase fotí úplně samy.

A tak vám za všechny myslivce a myslivkyně přeji krásné zářijové dny, hodně romantiky a pokud možno co nejméně trapných setkání. A jestli už opravdu musíte využít teplou mez k tomu, abyste si užili trochu toho „divokého života“, zkuste si alespoň vybrat místo, kde není posed, fotopast ani myslivec. Protože nikdy nevíte, kdo se právě dívá. A někdy to opravdu nemusí být srnec.

Myslivosti zdar… a romantice v mezích slušnosti také.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.