„To bylo krásné.“
„Miluju tě.“
„Dáš si víno?“
Případně u méně romantických jedinců něco ve stylu:
„Máš na ráno budík?“
Pak se ozvala jedna slečna. Její přítel pracoval v IT.
A po sexu jí prý řekl: „Nyní lze hardware bezpečně odebrat.“
Chvíli jsem zíral na obrazovku. Pak jsem se podíval na manželku. Naštěstí spala. Protože kdyby byla vzhůru, musel bych jí vysvětlovat, proč se směju jako idiot. Ta věta je totiž geniální. Ne proto, že by byla romantická. Právě naopak. Je to možná nejčistší vyznání lásky, jakého je ajťák schopen.
Normální člověk po podobné situaci řeší city. Ajťák řeší periferní zařízení. A hlavně bezpečné odpojení. Protože každý, kdo někdy pracoval s počítačem, ví, že hardware se neodpojuje jen tak. Nejdřív musíte systém informovat. Počkat. Ověřit. A teprve potom vytáhnout.
Jinak může dojít k poškození zařízení, ztrátě dat nebo něčemu, co se vám v servisu bude velmi špatně vysvětlovat. A teď si představte, že tento způsob myšlení přenesete do partnerského života.
„Miláčku, bylo to krásné.“
„Souhlasím. Proběhla záloha genetických informací.“
„Cože?“
„Ale nic.“
Ajťák má totiž jeden zásadní problém. Technologie ho naučila, že téměř všechno má nějaký stav. Připojeno. Odpojeno. Čeká na odezvu. Probíhá aktualizace. Systém nereaguje.
A občas: Došlo k neočekávané chybě. To poslední se ostatně hodí nejen do IT.
Když se ráno probudíte vedle manželky a nemůžete si vzpomenout, co jste jí večer slíbil, nejde o výpadek paměti. Je to problém s databází. Když dítě rozbije televizi, není to průšvih. Je to hardwarová chyba způsobená uživatelem.
Když manželka řekne:
„Potřebovala bych, abys dneska udělal tři věci.“
a vy odpovíte:
„Jasně.“
Aniž byste si je zapsali, právě jste provedli nevratnou operaci bez zálohy. To už není chyba systému. To je chyba administrátora. A já to vím. Pracuji v IT.
Doma mám čtyři uživatele. Manželku a tři děti. A všichni mají administrátorská práva. Já ne. Já jsem technická podpora. Nejhorší je, že děti si na podobný způsob komunikace zvyknou.
„Tati, nejde mi Wi-Fi.“
„Restartoval jsi router?“
„Jo.“
„A počítač?“
„Jo.“
„A zkusil jsi to znovu?“
„Jo.“
„Tak proč mi voláš?“
„Protože jsi ajťák.“
Tohle je okamžik, kdy člověk pochopí, že jeho profesní pověst je stejně nezničitelná jako Windows. Jednou jsi ajťák. Navždy opravuješ tiskárny. A právě proto mě ta facebooková hláška tak pobavila.
„Nyní lze hardware bezpečně odebrat.“
Je v ní všechno. Technická přesnost. Emoční prázdnota. Bezpečnostní protokol. A především absolutní jistota, že muž právě dokončil svůj úkol.
Jen bych se té slečny rád zeptal na jednu věc. Co odpověděla? Protože kdyby byla stejně duchaplná, mohla říct: „Dobře. Ale příště nejdřív uzavři všechny spuštěné aplikace.“
A pokud bych měl poradit ještě jednu věc všem ajťákům:
