Svoboda zvířat se dlouhodobě prezentuje jako organizace, jejímž hlavním posláním je ochrana zvířat. V posledních letech se však pustila do tématu, které je výrazně složitější, než jak jej její kampaně často veřejnosti předkládají.

Vstoupila do problematiky myslivosti, managementu volně žijících živočichů a legislativy. Bez znalosti problematiky. A nyní nechce pouze přesvědčovat veřejnost. Chce měnit zákon. Jejich výroční zprávy jasně hovoří o tom, že si z ochrany zvířat udělaly soukromý biznis ve vyšším řádu než jsou (jen) jednotky miliónů.

Lži od někoho, kdo si z ochrany zvířat udělal výnosný způsob obživy a o myslivosti neví nic, to je Svoboda zvířat. 

Její kampaň „Nora patří lišce“ odstartovala před několika lety a jejím cílem je zákaz norování. Na tuto kampaň bylo za utrácení z darů lidí několik milionů korun. Svoboda zvířat kolem této kampaně vybudovala silný emocionální příběh, v němž je liška prezentována jako bezbranné zvíře vystavené krutému zacházení a myslivec jako jeho původce. Veřejnost je přitom vyzývána, aby kampaň podpořila, ať už podpisem petice, sdílením, nebo finančním příspěvkem.

Jenže pokud organizace žádá veřejnost o peníze, chce ovlivnit veřejné mínění a současně prosazuje změnu zákona, přichází s tím i něco, co se možná nehodí do marketingového obrazu celé kampaně: odpovědnost za vlastní tvrzení.

A právě zde začíná být příběh kolem kampaně „Nora patří lišce“ velmi zajímavý.
Svoboda zvířat opakovaně prezentuje norování jako činnost spojenou s krutostí a porušováním pravidel. V reportáži České televize odvysílané 5. června 2026 paní Zapotilová za organizaci uvedla, že z praxe Svobody zvířat vědí o velmi častém porušování pravidel a zákona při norování. Takové tvrzení už není pouhým názorem. Je to tvrzení o rozsahu nezákonného jednání.

A právě proto se myslivci veřejně ptali a ptají, kde jsou ověřená data.
Pokud někdo tvrdí, že dochází k velmi častému porušování zákona, musí být možné doložit, z čeho tento závěr vychází. Kolik konkrétních případů bylo oznámeno Policii České republiky? Kolik jich bylo skutečně prošetřeno? Kolik jich bylo prokázáno? Existují veterinární nálezy, protokoly, správní rozhodnutí nebo jiné ověřitelné dokumenty, které by tvrzení o velmi častém porušování zákona potvrzovaly?

Podle českého právního řádu platí, že pokud má kdokoliv – ať už fyzická osoba, nebo spolek k dispozici věrohodné důkazy o tom, že na úseku ochrany zvířat dochází k trestnému činu týrání zvířat podle § 302 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, je povinen takovou skutečnost bez odkladu oznámit orgánům činným v trestním řízení (policii nebo státnímu zastupitelství) či orgánům veterinární správy, neboť v závažných případech hrozí za neoznámení takového trestného činu postih dle § 368 trestního zákoníku (nepoznámení trestného činu). V případě, že by byly dotčené subjekty usvědčeny z toho, že vědomě šíří lživá tvrzení, vymýšlejí si vážná obvinění a předkládají vykonstruované materiály s cílem nepravdivě obvinit jinou osobu z trestného činu, vystavují se samy riziku trestního stíhání pro trestný čin křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku, případně pro přestupek proti občanskému soužití podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky, jestliže by šlo o úmyslné poškození cti a nepravdivé nařčení z protiprávního jednání v rozporu se zákonem č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání.

Jako ne myslivec a amatér se ptám, proč ta liška se okamžitě vrátí do umělé nory, kde je údajně vystresovaná a na pokraji infarktu. Záznam je z natáčení pro ČT, redakce KL byla u toho jako jediné jiné médium.

A právě tady se podle mnoha myslivců začala celá věc lámat.
Myslivci se totiž do veřejné diskuse začali aktivně zapojovat. Začali klást otázky, požadovat zdroje, upozorňovat na rozpory a poukazovat na tvrzení, která neodpovídají realitě myslivecké praxe či jsou vyloženě lživá. Nešlo o nic mimořádného. Přesně tak by měla veřejná diskuse fungovat.

Pokud jedna strana zveřejní tvrzení, druhá strana má právo požadovat jeho doložení.
Jenže namísto věcné odpovědi začalo přicházet něco jiného.
Blokování. Mazání. Odstraňování tazatelů z diskuse. Svoboda zvířat zablokovala veškeré myslivce na své stránce, kteří si dovolili položit nějaký dotaz, který se jim nehodil. V blokování pokračují i dále. Blokují i lidi, kteří jim finančně pomohli a jen se zeptali na věci, které do příběhů Svobody zvířat nezapadaly.

Svoboda zvířat tak postupně vytvořila prostor, kde mohou být vítány názory, které podporují její kampaň, zatímco lidé, kteří přicházejí s nepříjemnými otázkami, mohou být jednoduše odstraněni.

A jako vysvětlení se objevuje etický kodex.To je zvláštní.
Organizace, která chce změnit zákon, který se týká celé společnosti, se musí připravit na to, že její argumentace bude podrobována kritice. Odborná diskuse totiž neznamená, že jedna strana zveřejní svůj názor a všichni ostatní jej přijmou. Odborná diskuse znamená oponenturu, otázky, pochybnosti, hledání zdrojů a také možnost říct, že se někdo mýlí.

Odborný dotaz není útok. Nesouhlas není nenávist. Požadavek na důkaz není šikana.
Pokud se organizace rozhodne prosazovat legislativní změnu, musí počítat s tím, že její tvrzení budou prověřována. A pokud jsou její argumenty opravdu tak pevné, jak prezentuje, neměla by se kritiky bát. Naopak. Kritická otázka je přece příležitostí ukázat, že fakta stojí na její straně.
Je proto poněkud absurdní, pokud se argumentace vůči odborným oponentům redukuje na jednoduché tlačítko „blokovat“.

A když už se hovoří o etice, nabízí se ještě jedna velmi nepříjemná otázka.
Kde byl etický kodex tehdy, když se na sociálních sítích v souvislosti s kampaněmi Svobody zvířat objevovaly nenávistné komentáře a výhrůžky vůči myslivcům a jejich rodinám?

Kde byli ve chvíli, kdy některé komentáře překračovaly hranici obyčejné slovní agrese a dostávaly se až k výhrůžkám smrtí? Kde byla etika, když se terčem neměli stávat pouze samotní myslivci, ale i jejich rodinní příslušníci, včetně dětí? Povím vám to přesně. V tu chvíli (ty dlouhé roky) žádný etický kodex na tyto strašné věci neplatil. I přes mnohá upozornění Svobody zvířat, ať v případě vyhružek smrtí a násilím začnou konat…diskuse moderovat či blokovat autory, samozřejmě nic z toho uskutečněno nebylo. Svoboda zvířat pouze lajkovala pochvalné komentáře a myslivcům si záměrně nevšímala.

Samozřejmě není možné automaticky tvrdit, že organizace odpovídá za každý výrok svého fanouška. To by bylo nespravedlivé a věcně nesprávné. Organizace však odpovídá za to, jakým způsobem moderuje vlastní veřejný prostor, jaké projevy toleruje a proti jakým projevům zasahuje.

A právě proto je naprosto legitimní ptát se, zda byl stejný etický metr používán také tehdy, když byly terčem útoků právě myslivecké rodiny. Odpověď: nebyl.
Blokují se tedy jen odborné dotazy a nepříjemné otázky, ale výhrůžky smrtí myslivcům a jejich dětem tedy kodexu Svobody zvířat evidentně odpovídají.

Celá věc pak dostává ještě další rozměr. Svoboda zvířat nechce pouze upozorňovat na svůj pohled na norování. Chce změnit zákon. To je její legitimní demokratické právo. Stejně legitimní je však právo myslivců a dalších odborníků s takovým návrhem nesouhlasit a požadovat, aby byl podložen skutečnými daty, fakty a důkazy.

Zákon se totiž nemá měnit podle toho, kdo dokáže vytvořit emotivnější fotografii, silnější slogan nebo působivější příběh.

Zákon by měl vycházet z ověřitelných skutečností.

A tady se dostáváme k samotné podstatě celé věci. Emoce mají v ochraně zvířat své místo. Je přirozené, že fotografie zvířete v člověku vyvolá soucit. Je přirozené, že příběh o utrpení vyvolá rozhořčení. Jenže emoce nejsou důkazem.
Silné tvrzení se nestává pravdou tím, že jej několikrát zopakujeme. A fotografie nebo emotivní video samy o sobě nedokazují rozsah určitého problému.

Pokud chce někdo tvrdit, že při zákonné činnosti dochází k velmi častému porušování zákona, musí být schopen ukázat data. Pokud chce tvrdit, že určitá metoda je z hlediska welfare nepřijatelná, měl by být schopen předložit relevantní odborné podklady. A pokud chce kvůli tomu změnit zákon, měl by být schopen vysvětlit také to, jaké budou důsledky takové změny a jaké existují alternativy.

To je rozdíl mezi aktivismem a odbornou debatou.

A potom je zde ještě otázka peněz.
Svoboda zvířat je nezisková organizace financovaná mimo jiné z darů veřejnosti. Není nic špatného na tom, že zaměstnává lidi a že tito lidé dostávají za svou práci mzdu. Není nic špatného ani na tom, že organizace investuje do propagace, fundraisingu nebo právní a legislativní práce.

Lidé mají právo ptát se neziskové organizace, co dělá s penězi, které jí posílají, mají také právo ptát se, na jakých důkazech stojí tvrzení, která mají ovlivnit jejich názory a nakonec i zákony.

Protože právě tady může být největší problém celé kampaně. Ne v tom, že Svoboda zvířat chce chránit lišky. To je legitimní. Ne v tom, že chce zákaz norování. I to je legitimní politický a občanský názor.

Problém nastává ve chvíli, kdy se z legitimního názoru začne vytvářet jediná povolená verze reality a každý, kdo ji zpochybní, je místo odpovědi odstraněn z diskuse. Pak už totiž nejde o odbornou debatu.
Pak jde o budování názorové bubliny.

A ta může být pro veřejnost velmi nebezpečná. Protože pokud lidem opakovaně předkládáme pouze obraz bezbranného zvířete, krutého myslivce a údajně všudypřítomného porušování zákona, vytváříme jednoduchého nepřítele. A jednoduchý nepřítel se dobře prodává. Dobře se na něj získávají podpisy, pozornost i peníze.

Jenže příroda není jednoduchá. Myslivost není jednoduchá. Management volně žijících živočichů není jednoduchý. A už vůbec není jednoduché posuzovat welfare volně žijících zvířat.

Právě proto by se o těchto věcech nemělo rozhodovat prostřednictvím emocionálního marketingu a uzavřených diskusních bublin.

Pokud Svoboda zvířat skutečně věří svým argumentům, není důvod se odborné oponentury obávat. Není důvod se bát myslivců, kteří se ptají. Není důvod mazat věcné dotazy. Není důvod blokovat člověka jen proto, že upozorní na rozpor nebo požádá o zdroj.

Stačí odpovědět, předložit důkazy a fakta. Protože jestli jsou tvrzení Svobody zvířat pravdivá, kritická otázka je nezničí. Naopak je posílí. Ale pokud je jedinou odpovědí na kritiku blokace, mazání a umlčení, pak se nelze divit, že veřejnost začne klást ještě nepříjemnější otázky.

A jedna z nich zní stále hlasitěji:
Jde skutečně o ochranu zvířat, nebo už především o ochranu vlastního příběhu před fakty, která se do něj nehodí? Nebo, že by šlo o peníze až někde na prvním místě?

Svoboda zvířat má právo chtít změnu zákona. Myslivci mají právo s ní nesouhlasit.

Svoboda zvířat má právo žádat veřejnost o finanční podporu.
Dárci mají právo vědět, jak jsou jejich peníze využívány. Svoboda zvířat má právo moderovat své sociální sítě. Veřejnost má ale právo vědět, zda se pod pojmem „etický kodex“ skutečně skrývá ochrana slušné diskuse, nebo jen pohodlný způsob, jak se zbavit těch, kteří kladou příliš nepříjemné otázky.

A především:
Kdo chce měnit zákon, musí být připraven snést kritiku.
Protože skutečná odbornost se nebojí oponentury. Protože jestli má být podle kampaně „Nora patří lišce“ změněn zákon této země, pak si česká veřejnost zaslouží mnohem víc než emotivní příběh.Zaslouží si pravdu.A ta by měla platit i tehdy, když se zrovna nehodí do kampaně.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová,. Spoluautor:Petr Veselý.

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.