Ve veřejném prostoru se objevil další text nechvalně známého aktivisty Milana Jeglíka, který je též celorepublikově a celosvětově znám díky své ne moc úspěšné kariéře potápěčského instruktora, kdy pod jeho vedením zahynuli dva lidé.

Do dnes se ani neomluvil rodinám dvou mladých a zbytečně zmařených životů, jen přišel o svá instruktorská oprávnění, díky zákonům, v zemi kde se to stalo.

Tentokrát napsal veřejnou úvahu s výmluvným názvem „Ničit dětem empatii ke zvířatům by mělo být trestné.“ Na první pohled může působit jako obhajoba dětí a zvířat. Když jej ale člověk dočte, zjistí, že nejde o odbornou polemiku. Je to útok na desetitisíce slušných lidí, kteří věnují svůj volný čas přírodě, a především na děti, které se rozhodly místo obrazovek poznávat les.

Jako myslivkyni mě mrzí, že autor neútočí jen na myslivce. Útočí i na rodiče, vedoucí mysliveckých kroužků a děti, které se učí rozumět přírodě. Ve světě, kde stále více dětí tráví hodiny u mobilních telefonů a počítačů, označuje právě ty, které dobrovolně chodí do lesa, za oběti manipulace.

Přitom myslivecké kroužky nejsou žádnou „výcvikovou školou lovců“, jak se autor snaží naznačit. Narozdíl od jeo povojenského střediska pro rangery. Jsou místem, kde se děti učí poznávat stromy, rostliny, ptáky, stopy zvěře, význam mokřadů, remízků a biodiverzity. Učí se respektu k přírodě, trpělivosti, odpovědnosti i tomu, že příroda není pohádka, ale složitý a křehký celek.

Proto považuji za důležité reagovat na jednotlivá tvrzení. Ne emocemi. Fakty.Autor začíná slovy:

„Myslivost, jakožto masová zájmová činnost zelených buranů…“

Hned první věta ukazuje, že cílem textu není odborná diskuse. Je to nálepkování celé skupiny obyvatel. Mezi držiteli loveckých lístků jsou lékaři, veterináři, biologové, lesníci, učitelé, hasiči, policisté, vojáci i vědci. Jsou mezi nimi lidé, kteří celý život zasvětili ochraně krajiny. Označit všechny bez rozdílu za „burany“ není argument. Je to urážka.

Autor dále tvrdí: „Nad myslivci není žádná kontrola! Oni kontrolují sami sebe.“

To je jednoduše nepravda. Každý myslivec podléhá zákonu o myslivosti, zákonu o zbraních, Policii České republiky, orgánům státní správy myslivosti, veterinární správě i soudům. Myslivecká stráž není soukromá organizace myslivců, ale veřejný činitel ustanovený státní správou. To jeho organizace je soukromý subjekt, který se snaží suplovat státní orgány. Tvrdit, že myslivci stojí mimo kontrolu státu, znamená ignorovat českou legislativu a opět jde o šíření nepravdy.

Autor pokračuje: „Je to nejpočetnější ozbrojená skupina lidí v Česku.“

Tato věta má jediný cíl: vzbudit strach. Držitel loveckého lístku ale automaticky neznamená člověka, který chodí se zbraní po lese. Lovecké zbraně podléhají jedné z nejpřísnějších kontrol v Evropě. Myslivec musí splnit odborné zkoušky, zdravotní podmínky, být bezúhonný a každé použití zbraně se řídí přísnými pravidly. Místo faktů ale autor nabízí obraz jakési ozbrojené skupiny, která si dělá, co chce a rozhodně mezi myslivce nepatří.

Další citace říká: „Vaše pozemky jsou zároveň jejich loveckým teritoriem.“

Autor opomíjí základní biologickou skutečnost. Srna ani divočák neznají hranice parcel ani katastrů. Právě proto funguje myslivost na principu honiteb. Ne kvůli pohodlí myslivců, ale proto, že péče o volně žijící zvěř musí probíhat na území, kde se skutečně pohybuje.

Nejsmutnější část textu ale přichází zde: „No a jednou z jejich priorit je zprznit co nejvíce dětských dušiček myslivostí…“

Jako učitelka z povolání a zároveň myslivkyně bych se nad těmito slovy zastavila. Opravdu jsou dětské duše „zprzněné“ tím, že umějí poznat zpěv skřivana? Tím, že vědí, proč se nesahá na srnče nalezené v trávě? Tím, že pomáhají sbírat žaludy a kaštany pro zimní přikrmování? Tím, že staví budky pro sýčky nebo čistí studánky? Tím, že se učí, jak funguje koloběh života?

Myslivecké kroužky neučí děti nenávisti ke zvířatům. Naopak je učí, že každé zvíře si zaslouží úctu.

Autor dále píše: „Myslivci se najednou stávají zachránci srnčat.“

Další lež. Ne najednou.
Každé jaro vstávají tisíce myslivců dlouho před východem slunce, aby pomocí dronů s termovizí nebo rojnic zachránili srnčata před žací technikou. Ve svém volném čase. Bez nároku na odměnu. Stejně tak celé léto doplňují vodu do napajedel během tropických veder. Vysazují remízky. Opravují krmelce. Zakládají políčka pro zvěř. Monitorují zdravotní stav volně žijících zvířat. To všechno autor zcela pomíjí.

Další věta zní: „Šelmy… roznáší vzteklinu, tasemnici…“

Autor se snaží zesměšnit myslivce, kteří upozorňují na zdravotní rizika. Jenže veterinární medicína není propaganda. Liška je definitivním hostitelem tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis), která může způsobit velmi závažné onemocnění člověka. Trpí také sarkoptovým svrabem, který je přenosný na psy a za určitých okolností i na člověka. To nejsou názory myslivců. To jsou odborná fakta.

Možná nejmanipulativnější část textu je tato: „Dětem je třeba co nejdříve vysvětlit, že zabíjet zvířata se musí…“

To je hrubé překroucení reality. Nikdo neučí děti, že mají zabíjení milovat. Naopak se učí, že lov je až posledním článkem celoroční péče o krajinu. Že před každým rozhodnutím musí stát znalost biologie, zdravotního stavu zvěře i odpovědnost. V mysliveckých kroužcích děti mnohem častěji drží v ruce dalekohled než trofej. Mnohem častěji poznávají stopy než trofeje.
Mnohem častěji zachraňují, než si vypráví o lovu.

A nakonec autor píše: „Je mi těch dětí skutečně líto… roste nový potěr zelených vrahů a buranů.“

Ne. Mně je líto dětí, kterým někdo namlouvá, že lidé pečující o přírodu jsou jejich nepřátelé. Je mi líto dětí, kterým někdo bere možnost poznat skutečný les a nahrazuje jej ideologickým obrazem světa, kde jsou jedni absolutně dobří a druzí absolutně zlí. Mé naprosté nepochopení patří i faktu, že tyto své nenávisté názory šíří pan Jeglík nejen na svých sítích, ale i na občasných přednáškách pro základní školy. Myslivost děti neučí nenávidět. Učí je odpovědnosti. Učí je pokoře. Učí je trpělivosti. Učí je tomu, že přírodu nelze milovat jen tehdy, když je krásná, ale i tehdy, když je potřeba udělat těžká rozhodnutí v zájmu celého ekosystému. Empatie totiž není jen soucit s jedním zvířetem. Empatie je schopnost porozumět celé přírodě.

A právě to se děti v mysliveckých kroužcích učí. Ne proto, aby se staly lovci. Ale proto, aby se jednou staly lidmi, kteří budou přírodě skutečně rozumět. Nechme své děti vyrůstat zdravě v přírodě a dovolte jim přírodě porozumět.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.