Autorem výroků, na které tento článek reaguje, je Milan Jeglík. Ve své činnosti dlouhodobě vystupuje proti české myslivosti a myslivcům. Jeho aktivity staví především na silných emocích, zkratkách a provokativních heslech.

Veřejně známá je také jeho minulost spojená s tragickými potápěčskými nehodami, které byly předmětem policejního vyšetřování a rozsáhlé mediální pozornosti. Pod vedením pana Jeglíka zahynuli dva lidé. Při čemž jako tak zvaný potápěčský průvodce fatálně zanedbal pravidla potápění. Od dlouholetého odnětí svobody ho zachránilo jen to, že země a pobřeží místa tragédií patří zemi nespolupracující s našimi orgány činnými v trestních stíháních.

V každém případě jeho kariéra jako potápěče – průvodce, s ohledem na celosvětovou reakci ukončena.

Známý je též díky nedávné kauze, která proběhla televizními zprávami. Jednalo se o „upalování myslivce“, kdy na pálení čarodějnic zvolil pan Jeglík k upálení maketu myslivce. V neposlední řadě jde o člověka o kterém se dá tvrdit, že se kozel stal zahradníkem. U jeho příbuzného našla policie více než 3 000 nelegálně získaných trofejí mnoha druhů zvěře. Největší kauza v ČR.

Zmíněný pán přesunul své aktivity na Kostariku a tak pokud se kdokoliv domnívá, že zasláním peněz na jeho konta pomáhá naší krajině, mýlí se. Získané peníze putují na jeho úžasné dovolené s tvrzením, že zachraňuje flóru i faunu právě na Kostarice.

Tentokrát se pan Jeglík rozhodl vybudovat antimyslivecký podcast. První díl a zazněla další várka tvrzení, která mají jediný cíl. Přesvědčit veřejnost, že myslivci jsou sobecká skupina lidí, která myslí pouze na lov. Celý podcast je proložený velmi obhrublým a karikaturním znázorněním myslivců z AI, aby se zesměšnění myslivců podtrhlo.

Jenže realita vypadá úplně jinak.

„Myslivci se starají jen o to, co mohou zastřelit.“ Opravdu je tomu tak?

Tak proč tisíce myslivců každoročně vysazují remízky, obnovují tůně, budují napajedla, instalují budky pro sovy a netopýry, zachraňují srnčata před senosečemi, uklízejí černé skládky, vysazují ovocné aleje, přikrmují drobné ptactvo během kalamit a v letních vedrech doplňují vodu nejen zvěři, ale i ptákům, obojživelníkům a hmyzu?

Kde je v tom osobní prospěch?
Většina této práce je dobrovolná, neplacená a veřejnost ji téměř nikdy nevidí.

Přikrmování není popírání přírody

Další oblíbený argument říká, že zvěř se přes zimu nemá krmit. Že má fungovat přirozený výběr.

To by platilo v krajině, kterou nevytvořil člověk. Jenže dnešní Česká republika není divočina, kam tak rád pan Jeglík „utíká“. Rozorané meze, odvodněné mokřady, oplocené dálnice, intenzivní zemědělství i fragmentované lesy zásadně změnily podmínky života zvěře.

Člověk krajinu změnil. Člověk proto také nese odpovědnost za zmírnění důsledků těchto změn. Rozumné přikrmování v době nouze není rozmazlování zvěře. Je součástí odpovědného hospodaření v kulturní krajině.

Liška ani vlk nejsou nepřátelé pokud nejsou přemnoženi!!!

Ve videu zaznívá, že myslivci démonizují lišky, vlky nebo dravé ptáky, protože jim údajně konkurují. To je zjednodušení celého stavu krajiny.

Liška je významným predátorem, ale současně přenašečem závažných nemocí, například echinokokózy nebo svrabu, vztekliny, tasemnice liščí a mnoha dalších nemocí.. Regulace její početnosti není otázkou nenávisti, ale součástí péče o zdravotní stav zvěře i ochranu hospodářských chovů.

Stejně tak většina myslivců nepopírá místo vlka v přírodě. Diskuse se vede o tom, jak nastavit pravidla soužití v hustě osídlené krajině. A draví ptáci? Jsou zákonem chráněni a mnoho myslivců se podílí na vytváření podmínek pro jejich život.

„Krmíme, zabíjíme, žereme.“ Právě toto heslo zaznělo ve videu. Je to slogan, který má vyvolat odpor k myslivcům. V komentářích se po té objevují doporučení myslivce pozabíjet, zlikvidovat nejen myslivce, ale i jejich rodiny a dokonce i názory připomínající HOLOKAUS ve chvíli, kdy se v komentářích objeví doporučení myslivce i rodinami nahnat do plynu.

Ano, myslivost zahrnuje lov. Nikdy to neskrývala. Lov je ale pouze jednou částí myslivosti. Tou méně viditelnou je celoroční péče o krajinu, monitoring zdravotního stavu zvěře, výsadba zeleně, údržba biotopů, spolupráce se zemědělci nebo záchrana mláďat před zemědělskou technikou.

A zvěřina?
Je jedním z nejkvalitnějších a nejpřirozenějších druhů masa. Zvíře žije celý život svobodně v přírodě, přirozeně se pohybuje a přijímá přirozenou potravu. Pokud někdo jí maso z velkochovů, ale současně odsuzuje zvěřinu jen proto, že pochází z lovu, měl by si položit otázku, zda jeho postoj není spíše emocionální než racionální.

„Myslivci jsou jako JZD.“ Pro neznalé: Jednotné zemědělské družstvo. Komunistické označení pro velkochovy a zemědělskou výrobu.

Další pokus o zesměšnění. Jenže myslivost není průmyslová výroba.

Drtivá většina myslivců financuje péči o honitbu z vlastních prostředků. Věnuje jí stovky hodin svého volného času a často za to neočekává žádnou odměnu.
Kdyby šlo jen o peníze nebo maso, nikdo by tuto činnost dobrovolně nedělal.

„Myslivost je psychické postižení.“ Ve chvíli, kdy někomu dojdou argumenty, přicházejí nálepky.

Nazývat desítky tisíc lidí psychicky postiženými jen proto, že vykonávají zákonem upravenou činnost s mnoho staletí ověřenou a fungující tradicí, není argument.

Je to urážka. Stejně absurdní by bylo tvrdit, že psychicky nemocní jsou rybáři, včelaři, chovatelé drůbeže, králíků, lesníci nebo veterináři. Veřejná debata má stát na faktech, ne na ponižování lidí.

Též se pan Jeglík uchyluje k polemice, zda je vhodné mít něco tak divného, jako je myslivost za kulturní dědictví. Proč se angažuje v Kostarice a neřeší nechutné velkochovy hovězího dobytka, prasat a drůbeže v ČR. Proč se nezaměří na rituální porážky, kdy je krávě podříznuto hrdlo při plném vědomí a v bolestech umírá na vykrvácení.

Proč je myslivost kulturním dědictvím?

Odpůrci myslivosti ji často redukují pouze na výstřel. Jenže česká myslivecká kultura představuje mnohem víc. Jsou to tradice předávané po generace. Myslivecká etika. Troubení. Kynologie. Práce se zvěří. Péče o krajinu. Myslivecké zvyky, slavnosti i vzdělávání mladé generace. Právě proto je česká myslivecká kultura zapsána na národním seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury. Není oceňován samotný lov, ale kulturní a společenská hodnota, která se vytvářela po staletí.

Příroda nepotřebuje propagandu. Myslivost není bezchybná. Ani myslivci nejsou bezchybní. Ale vykreslovat více než osmdesát tisíc myslivců jako bezcitné lidi, kteří pouze „krmí, zabíjejí a žerou“, je urážkou všech, kteří každý rok odpracují tisíce hodin ve prospěch české krajiny.

Kritizujme konkrétní chyby. Kritizujme jednotlivce. Ale přestaňme nahrazovat fakta slogany. Protože příroda nepotřebuje propagandu. Potřebuje lidi, kteří pro ni skutečně něco dělají.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.