Kulturistika není sprint, ale běh na dlouhou trať. Na závodech FIBO Championships 2026 v německém Kolíně nad Rýnem zvítězil v souboji vítězů jednotlivých kategorií a získal profesionální kartu IFBB Pro League.

Uniformu Městské policie Kladno obléká třetím rokem a na první pohled působí dojmem, že by bez větších potíží snědl svačinu polovině směny. Za jeho svaly se ale neskrývají jen tisíce hodin strávených v posilovně, ale také roky disciplíny, přesně odváženého jídla a odříkání. Dvaatřicetiletý strážník Vojtěch Trnka si letos v dubnu splnil jeden ze svých největších životních snů – zařadil se mezi profesionální kulturisty.

V polovině dubna ses na závodech FIBO Championships v Německu posunul mezi profesionální kulturisty. Byly právě tyto závody tím zásadním krokem ve tvé sportovní kariéře? Odpovědi i na další otázky máme pro vás.

Jak vypadá cesta mezi kulturistickou elitu, kolik toho denně sní a kdo ho nejvíc podporuje?

Ano, díky svému vítězství jsem postoupil do profesionální ligy IFBB Pro League.

Co jsi musel splnit, aby ses z amatéra posunul mezi profesionály?

V tomto případě jsem se musel stát absolutním vítězem závodů. To znamená vyhrát svoji kategorii a potom ještě finálové porovnávání vítězů všech kategorií.

V jaké kategorii jsi nastupoval?

V kategorii do 102 kilogramů. Na registraci jsem vážil 101,6 kilogramu a v den závodů už přesně 100 kilogramů.

Kolik vás bylo ve tvé kategorii?

Jedenáct.

A byl jsi tam jediný Čech?

Ne. Na závodech startoval také kamarád z Jihlavy Václav Abrhám v kategorii Light-heavy weight.

U tebe je až s podivem, že jsi byl ještě stále mezi amatéry. Bylo to poprvé, co ses pokoušel získat profesionální kartu?

O posun mezi profesionály jsem se snažil zhruba od roku 2017, ale skutečné ambice jsem měl asi od roku 2022. Vždycky mi to uniklo právě v absolutním vítězství.

Vraťme se na úplný začátek. Co tě ke kulturistice přivedlo?

Sportuji odmala a závodní kulturistice se věnuji od roku 2015. Prvního ledna 2015 začala moje první příprava na juniorské mistrovství Čech.

Jak na to dnes vzpomínáš? Kdy nastal ten zlom mezi „baví mě cvičit“ a „chci zjistit, jak si vedu v porovnání s ostatními“?

Začínal jsem bojovými sporty, kickboxem a thajským boxem. Trénoval jsem tehdy v pražském Radiopaláci na Vinohradech. Součástí byly i náročné silově-vytrvalostní tréninky a jeden z trenérů – Štěpán Ginzela závodil v kategorii Men’s Physique. Sledoval jsem ho, četl časopisy, koukal na videa a dali jsme se do řeči. Nakonec přišel s nápadem, jestli bych si to nechtěl zkusit také. A chytlo mě to.

Co na to říkala rodina?

(smích) Ze začátku vůbec nevěděli, do čeho jdu. Ale podporují mě. Babička při každých závodech říká, ať už se na to vykašlu, ale to jsou prostě babičky. Jeden z největších fanoušků je děda, ten tomu opravdu fandí.

Kulturistika není sprint, ale běh na dlouhou trať. Tomu už musíš hodně obětovat. Jak často trénuješ?

Záleží, v jaké fázi přípravy jsem. I v období odpočinku ale cvičím, jen nejsou tréninky tak náročné. Mám třeba čtyři týdně místo běžných pěti až šesti. V objemové fázi bývá čtyři až pět tréninků týdně, v dietě pět až šest.

Ty už máš kolem sebe celý tým lidí, svého trenéra a další.

Trenér je základ. Mým trenérem je Dominik Trkan, který podle mě patří mezi trenérskou špičku u nás. Do profesionální kategorie dovedl už spoustu závodníků a já jsem jeden z dalších.

Ale není jediný. Chodil jsi třeba také na pózování. Co všechno taková příprava ještě obnáší?

Na lekce pózování jsem jezdil do Brna. Mám také fyzioterapeuta, který se stará o to, abych fungoval a nerozpadl se. (smích)

To se nedivím. Asi má dost práce.

Je na to zvyklý. Sám závodí, takže přesně rozumí problémům, které mohou při přípravě nastat. O to je to jednodušší.

Je nějaká partie, která tě pořád trápí?

Z pohledu závodní kulturistiky asi záda. Ale daří se na nich dělat pokrok a myslím si, že právě to mi letos hodně pomohlo.

Spoustu mladých kluků dnes inspiruješ ke cvičení. Co bys poradil těm, kteří by se chtěli kulturistice věnovat seriózně?

Přestože je dnes spousta informací dostupných on-line, určitě bych doporučil najít si kvalitního trenéra s dobrými referencemi a výsledky. Pokud to myslí vážně, měli by si alespoň na začátku zaplatit několik lekcí s někým, kdo je správně nasměruje. Já měl to štěstí, že jsem takového člověka potkal hned na začátku.

A hlavně se nenechat odradit prvními neúspěchy. Ne každý může hned vyhrávat a ne každý má stejné genetické předpoklady. Kulturistika není sprint, ale běh na dlouhou trať. V mém případě už je to životní styl a cesta, která mě baví a naplňuje. Samotné závody jsou pak víceméně jen třešnička na dortu.

Genetika asi není něco, co si běžný člověk s kulturistikou hned spojí.

Přitom hraje obrovskou roli. Znám lidi, kteří dodržují úplně všechno, jídelníček, trénink, regeneraci i suplementaci. Dřou na sto deset procent. Ale pokud někdo dostal lepší genetické předpoklady, bude mít často výhodu a výsledky budou přicházet snáz.

Jak jsi na tom se stravou? Kolik toho takový „drobek“ jako ty sní?

(smích) V tréninkový den mám sedm jídel, v netréninkový šest. Nedávno jsem to zkoušel zhruba počítat a denně přijmu přibližně 4300 až 4500 kalorií a přes 300 gramů bílkovin. Já se ale držím přesně nastaveného plánu s konkrétními jídly. Je to pro mě jednodušší.

A vaříš si sám?

Ano. Když si neuvařím, tak nejím. Jednoduchá rovnice.

Jak hřešíš?

Moc ne. Den po závodech už mám zase připravené krabičky. Jasně, když mám na něco chuť, tak si to dám bez výčitek, ale už jsem na ten režim zvyklý. Rychlé cukry mě dokážou odstavit na celý den, takže s nimi opatrně.  Poznatek redakce: Rychlé cukry jsou cukry, které tělo bleskově stráví, což sice okamžitě dodá energii, ale vzápětí vyvolá prudký pád a obrovskou únavu – patří sem typicky sladkosti, bílé pečivo, slazené nápoje nebo zralé ovoce.

A alespoň na dovolené? Máš rád třeba zmrzlinu?

Miluju zmrzlinu (smích). Ale když se ale rozdělí lidé na sladké a slané typy, tak já jsem spíš ten slaný. Burgery, steaky, maso… a potom právě zmrzlina.

Na sociálních sítích je vidět, že zvedáš opravdu obrovské váhy. U nohou se často nemohu ani dopočítat, kolik tam máš kotoučů…

To je relativní. Oproti běžným lidem asi hodně, ale mezi kulturisty si připadám spíš jako průměr nebo lehký nadprůměr. Většinou dřepuji kolem 200 kilogramů na série, ne na maximální pokus. Důležité je pro mě hlavně to, aby svaly správně pracovaly a rostly.

Máš své oblíbené fitko, nebo tréninky střídáš?

Poslední rok jsem většinu přípravy absolvoval v Battleground Gym ve Slaném. Často trénuji také v Eagle Fitness, kde působí můj trenér, a občas ve Fitness Victory v pražských Záběhlicích. Původně jsem totiž Pražák.

Od hasičů ke strážníkům

Jak dlouho vlastně sloužíš u Městské policie Kladno?

Třetím rokem. Předtím jsem sloužil u hasičů v Praze.

Když porovnáš práci hasiče a strážníka, je práce u městské policie jednodušší?

To záleží. Byly dny, kdy jsme u hasičů takzvaně jen sušili kola, a pak přišla směna, kdy jsme se nezastavili ve dne ani v noci. Tady je to podobné. Ta práce je v mnohém jiná, ale zároveň má spoustu společných věcí. Obojí má své výhody i nevýhody.

Máš za ty tři roky u městské policie nějaký případ, který ti utkvěl v paměti?

Asi nehoda mladého kluka na Unhošťské ulici první den prázdnin. Ale podobné to bylo i u hasičů. Jakmile se něco týká dětí nebo zvířat, člověk si to zapamatuje mnohem víc. Ostatní věci beru prostě jako součást práce.

Co jsi dělal před hasiči?

Trenéra a vyhazovače.

Takže jsi vlastně celý život zaměstnával svaly?

Ano

Děkujeme za rozhovor, gratulujeme a přejeme mnoho úspěchů nejen v reprezentaci města Kladna, především v tvé práci.

Zuzana Hokrová, mluvčí MP Kladno