Českomoravská myslivecká jednota podala trestní oznámení na organizaci Svoboda zvířat, z.s. a pana Jiglíka zastupujícího samozvanou stráž přírody s názvem Justice for Nature. Bližší informace zatím nebudeme podávat s ohledem na probíhající vyšetřování. Kdo je pan Jiglík, to se dočtete v dalším článku již zítra.

Jako myslivkyně jsem byla vychována k tomu, že činy mají mít větší váhu než slova. Že práce pro zvěř, krajinu a přírodu se neodehrává na sociálních sítích, ale v honitbách, v lesích, na loukách a polích. Že poctivá práce nepotřebuje velká gesta.

Přesto jsou chvíle, kdy mlčet nestačí.
V posledních letech sleduji s rostoucí lítostí, jak se kolem myslivosti šíří stále více polopravd, manipulací a mnohdy i otevřené nenávisti. Například od „neziskové“ organizace Svoboda zvířat či aktivity pana Jeglíka. Místo věcné diskuse často nastupují emoce, urážky, lži a snaha vykreslit myslivce jako nepřítele přírody. Přitom právě myslivci patří mezi ty, kteří tráví v přírodě nejvíce času a nesou za ni každodenní odpovědnost.

Proto vítám rozhodnutí Českomoravské myslivecké jednoty, která se v těchto dnech rozhodla bránit proti výrokům a jednáním, která podle jejího názoru překročila hranice slušné a zákonné veřejné debaty právní cestou a podala třešní oznámení na výše uvedené. Neberu to jako útok na někoho. Vnímám to jako obranu. Obranu dobrého jména tisíců lidí, kteří svou práci vykonávají poctivě a s respektem k přírodě.

Myslivost si samozřejmě musí umět vyslechnout kritiku. To je normální a správné. Kritika založená na faktech může být dokonce přínosná. Nemůžeme však rezignovat ve chvíli, kdy jsou proti myslivcům šířena nepravdivá obvinění, klamavé informace, nebo kdy se z veřejné debaty vytrácí respekt k druhému názoru a přichází výhrůžky smrtí pro myslivce a jejich rodiny.

Mnozí lidé totiž nevidí to, co je za myslivostí skutečně schováno. Nevidí zimní přikrmování v době nouze. Nevidí stovky hodin dobrovolné práce v krajině. Nevidí péči o zvěř po sečích, budování napajedel, políček pro zvěř nebo každodenní starost o stav honitby. Nevidí tisíce myslivců a myslivkyň, kteří svou práci dělají bez nároku na uznání, protože ji považují za svou povinnost. Myslivost narozdíl od „neziskových“ organizací je práce, kterou většinou člověk dělá zadarmo, před svou prací či po ní.

O to více bolí, když je celá myslivecká veřejnost posuzována podle předsudků a zjednodušených soudů a lží.

Právě proto považuji současný krok ČMMJ za důležitý. Ukazuje, že myslivost se umí nejen starat o přírodu, ale také se postavit za pravdu a za své členy. Že není třeba odpovídat nenávistí na nenávist, ale že existují zákonné a civilizované prostředky, jak se bránit.

A možná je v tom ještě jedno důležité poselství.
Že bychom měli držet při sobě. Protože síla myslivosti nikdy nebyla v jednotlivcích, ale ve společenství lidí, kteří sdílejí stejné hodnoty. Úctu k přírodě. Odpovědnost. Pokoru. Tradice. A také odvahu postavit se za správnou věc, když je to potřeba.

Dnes proto cítím především vděčnost. Vděčnost všem, kteří se za myslivost nebojí postavit. Vděčnost vedení Českomoravské myslivecké jednoty za to, že v této věci nezůstalo stranou. A vděčnost všem myslivcům a myslivkyním, kteří navzdory útokům a nepochopení dál vykonávají svou službu přírodě a bojují za ní.

Jsem přesvědčena, že pravda, slušnost a poctivá práce mají stále svou hodnotu. A že pokud budeme stát při sobě, nenecháme si vzít to nejdůležitější. Dobré jméno české myslivosti a hrdost na práci, kterou pro naši krajinu odvádíme.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.