​Kolem ochránců přírody se často vznáší aura nezištného hrdinství. V případě Milana Jiglíka, zakladatele spolku Prales dětem a iniciativy Justice for Nature, je však realita mnohem temnější. Jeho podpora násilí vůči skupině osob na sociálních sítích je již předmětem vyšetřování policií ČR. Stejně tak jako v případě, tak zvané neziskovky, Svoboda zvířat.

Proč asi působí Milan Jiglík primárně na Slovensku a Kostarice, že by mu v Čechách, tak říkajíc, hořela půda pod nohama . Pravda o sebestředném Milanovi je horší než by kdo čekal!!!

TOTO NENÍ PRO KAŽDÉHO: Jeho heslo které hovoří za vše, jistě, 250 tisíc jako roční příspěvek na údajnou ochranu přírody v Kostarice má opravdu hluboký smysl. Jen je to tak hluboko a v temnu, že normální člověk není schopen pochopit, proč se nevěnuje aktivitám v rodné zemi.

Muž, který dnes ze sociálních sítí moralizuje veřejnost a staví se do role absolutního morálního arbitra, má totiž za sebou minulost, na kterou by nejraději nechal zapomenout. Minulost spojenou se zbytečnou smrtí lidí a rodinným stínem, který bije do očí.

​Černá bilance pod hladinou: Dva vyhaslé životy

​Než se Milan Jiglík stal profesionálním aktivistou, živil se jako instruktor potápění na indonéském Bali a dalších lokalitách. Právě z této éry si nese fatální škraloup, který v potápěčské komunitě rezonuje dodnes.

Kontroverzní minulost Milana Jiglíka je spjata se dvěma tragickými událostmi, které se odehrály během pouhých deseti měsíců pod hlavičkou jeho potápěčského centra MM Diving. K prvnímu neštěstí došlo v listopadu 2006 u indonéského ostrova Nusa Penida, kde silný mořský proud odnesl dva české potápěče; zatímco jednoho se podařilo po čtyřech dnech na širém moři zázrakem zachránit, Zdirad Žák oceánu podlehl a zůstal trvale nezvěstný. Jen o necelý rok později, v srpnu 2007 u nedalekého ostrova Lembongan, pak pod Jiglíkovým vedením vyhasl druhý lidský život, když se při ponoru utopila mladá Češka Milena Bauerová. Tyto fatální incidenty, hojně medializované v tehdejším tisku, nakonec vedly k tomu, že Jiglík přišel o instruktorskou licenci. Oba případy zněly v médiích celého světa. Ovšem právní zodpovědnosti se dokázal vyhnout díky zákonům zemí, kde se to stalo a nespolupráci justice ČR s tamními orgány.

​Uniformy, auta a hra na mezinárodní autoritu

​Své aktivity následně přesunul do oblasti ekologie, kde však místo pokory zvolil cestu radikalismu. Kolem své osoby v nejen České republice vybudoval spolek oddaných stoupenců, který v mnohém připomíná samozvanou stráž. Členové jeho organizace se pohybují v terénu v jednotných uniformách armádního střihu a využívají terénní vozy s výrazným označením mezinárodně znějících iniciativ. Tento vizuální styl v laické veřejnosti záměrně vyvolává dojem, že jde o oficiální orgán s represivní pravomocí.

​Ve skutečnosti však tato skupina žádný právní mandát ani policejní pravomoci nemá. Odborná veřejnost, lesníci i zástupci venkova Jeglíkovým lidem často vyčítají, že se chovají jako absolutní páni krajiny, kteří si sami určují, co je a není správné. Místo odborného dialogu sází Jeglík na agresivní komunikaci na sociálních sítích, vytváření nátlaku a hru na emoce dárců, od kterých na provoz své „eko-stráže“ vybírá nemalé finanční prostředky.

​Jablko nepadá daleko od stromu?

​Největší paradox Jeglíkova současného tažení proti celému světu však možná leží v jeho vlastních kořenech. V souvislosti s jeho rodinným zázemím se totiž pamětníci a historické záznamy vracejí k jedné z největších kriminálních kauz z dob minulosti. Tehdy tehdejší bezpečnostní složky odhalily monstrózní případ pytláctví, kdy bylo na rodinné půdě zajištěno neuvěřitelných více než 3 000 nelegálně získaných loveckých trofejí. Mimochodem sám uvádí, že v jeho skupině ochránců přírody jsou i  údajně bývalí pytláci. Opravdu jen bývalí?

​Pokud tedy i v tomto případě platí staré známé přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu, nabízí se fascinující psychologický pohled. Je Jiglíkovo fanatické pronásledování kohokoliv v lese a budování soukromé „eko-policie“ skutečným zájmem o přírodu, nebo jde spíše o agresivní pokus vykoupit se z obřího stínu soukromé i rodinné minulosti a unikat před vlastní odpovědností za zmařené životy pod hladinou oceánu?

                                                              – petr veselý –