Přinášíme nejen exkluzivní rozhovor se zástupci myslivců. Podívejte se na záběry a foto lišky, která je využívána při výcviku psů na norování v přírodě. Ochránci přírody nechtějí spolupracovat s myslivci při odhalení pachatelů týrání lišek. I ČT přijela natočit to, kde je pravda.

Organizace Svoboda zvířat opět vsadila na osvědčený recept moderního aktivismu: těžké emoce, dramatickou hudbu a šokující výpověď anonymní „bývalé myslivkyně“. Cíl je jednoznačný – ukázat veřejnosti údajnou krutou realitu norování lišek a vyvolat plošný odpor k myslivosti.

Nám zaslané podklady uvádějí: Tato nezisková organizace, podle jejich výroční zprávy, za loňský rok obdržela z darů a dotací celkem 12 839 228 korun a na mzdách si mezi sebe rozdělili 8 449 252 korun !!! Viditelně to dělají z lásky ke zvířatům. Máme k dispozici kopii jejich výroční zprávy.

Jenže čím chladnější hlavou toto video sledujete, tím víc zásadních otázek vyvstává. A odpovědi, natož ověřitelná fakta, nepřicházejí. Místo věcné debaty sledujeme mediální lynč.

Ostatně, podívejte se jak údajně vystresovaná liška bleskově schová do nory ve které na ni ještě před minutou štěkal lovecký pes. Těžko by to udělala, pokud by se uvnitř necítila bezpečně.

​Paradox odmítnuté spolupráce: Když aktivisté kryjí pachatele.

​Největší absurdita celé kauzy spočívá v reakci samotné organizace Svoboda zvířat. Předseda Českomoravské myslivecké jednoty Jiří Janota tuto organizaci veřejně vyzval k plné součinnosti a spolupráci při vyšetření všech naznačených pochybení. Postoj myslivců je jasný: pokud v našich řadách existuje někdo, kdo porušuje zákon a chová se ke zvěři nepatřičně, chceme ho sami identifikovat a neprodleně odstavit. Sami myslivci mají eminentní zájem zahájit s takovými lidmi řízení a vyvodit z jejich chování důsledky. Nikdo soudný nestojí o poškozování dobrého jména myslivosti.

​Svoboda zvířat však věcnou spolupráci i předání důkazů striktně odmítla. Tím ovšem celá věc dostává zcela nový rozměr. Pokud má organizace k dispozici informace o údajném páchání trestného činu týrání zvířat a odmítá sdělit podrobnosti – kde se to stalo, kdo to udělal a proč –, pak vědomě brání vyšetření celé situace a lidově řečeno kryje samotné pachatele. Místo toho, aby pomohli konkrétní pochybení potrestat, raději odmítají dialog a tím vlastně brání tomu, aby myslivci mohli proti těmto lidem zahájit řízení. Odpověď na otázku, proč to dělají, je nasnadě: generování emocí, sběr „lajků“ a jednostranný hon na myslivce plní pokladnice a mediální prostor daleko efektivněji než tichá, odborná a věcná práce na nápravě.

Myslivci nabídli spolupráci při vyšetření údajného incidentu, byla odmítnuta

​Pokud šlo o týrání, proč svědkyně mlčela?

​Ve zveřejněné kampani zaznívají mimořádně silná obvinění z brutálního zacházení se zvířaty. První logická otázka každého soudného člověka však zní: Pokud byla tato žena svědkem trestného činu týrání zvířat, proč okamžitě nekonala? Proč nekontaktovala Policii ČR, Státní veterinární správu nebo orgány ochrany zvířat? To je přece elementární reakce kohokoli, komu skutečně záleží na blahu zvířat v nouzi.

​Místo okamžitého oznámení a zjednání nápravy v reálném čase však přichází anonymní svědectví s odstupem času. Chybí konkrétní data, jména, místa, hmatatelné důkazy nebo výsledky oficiálního šetření. Máme věřit pouhému střípku emotivní skládačky?

​A co víc – proč údajná „bývalá myslivkyně“ nepoužívá ani základní mysliveckou mluvu? Každý, kdo se v myslivecké praxi pohyboval déle než několik měsíců, bezpečně pozná rozdíl mezi člověkem z terénu a někým, kdo si osvojil pouze aktivistický slovník. Skutečný myslivec v životě neřekne „štěně lišky“. Mluví o liščeti. Tento terminologický přešlap v kombinaci s absolutní anonymitou aktérky vyvolává vážné podezření: Jde o autentickou zpověď, nebo o uměle vytvořenou mediální konstrukci?

​Norování není ilegální sadismus, ale regulovaný management

​Aktivistické kampaně systematicky vykreslují norování jako středověké mučení. Realita v terénu je však diametrálně odlišná od toho, co se hodí do algoritmů sociálních sítí. Norování je zákonem přísně regulovaný způsob lovu, který podléhá jasným pravidlům. Probíhá pod dohledem, lovečtí psi musí úspěšně složit specifické zkoušky a v praxi se využívají umělé nory.

​Cílem norování v žádném případě není „trhání zvířat“, jak je veřejnosti podsouváno, ale vytlačení a vyhnání lišky z nory na povrch. Stejně tak je zcela lživá představa o matkách bojujících za své potomky – lišky mají v době odchovu mláďat zákonem stanovenou dobu hájení, kdy je tento lov nepřípustný.

​Příroda zkrátka není animovaný film od Disneyho. Populace lišky obecné je v současné době extrémně nad normou. Liška je vysoce efektivní predátor, který má devastující vliv na drobnou zvěř, bažanty, zajíce i na zemi hnízdící ptáky. Myslivost nepředstavuje instagramový aktivismus, ale praktickou, každodenní péči o krajinu a udržování biologické rovnováhy. Lidé z měst sice chtějí „chránit všechno“, ale nikdy nemuseli řešit roztrhané zbytky srnčete, zničená hnízda nebo svrab a další nemoci, které se v minulosti právě regulací predátorů držely pod kontrolou.

​Aktivismus versus reality všedního dne

​Moderní mediální svět funguje zkratkovitě – vítězí ten, kdo vyvolá prudší emoci, bez ohledu na kontext. Stačí několik dramaticky sestříhaných záběrů podbarvených temnou hudbou a laická veřejnost má za třicet vteřin jasno. Jenže skutečná myslivost se na displeje telefonů nevejde. Příroda nikdy nebyla sterilní ani romantická. Predátor loví, slabý kus hyne, nemocná zvěř trpí. Pokud člověk rezignuje na aktivní správu krajiny, důsledky přijdou s absolutní jistotou.

​Zatímco aktivisté znají přírodu převážně z monitorů, tisíce řadových myslivců tráví v terénu bez kamer a potlesku miliony hodin ročně. Přikrmují zvěř v zimě, budují napajedla a remízky, zachraňují srnčata před žacími stroji, vysazují stromky, staví oplocenky a uklízejí lesy od odpadků. To ale aktivistické kampaně neukazují, protože poctivá práce emoce neprodává.

​Nikdo netvrdí, že se v našich řadách nemůže objevit jedinec, který selže. Pokud někdo porušuje zákon, musí nést plnou odpovědnost. Jenže místo konkrétního řešení dnes přichází plošné očerňování celé myslivecké komunity. A to už není ochrana zvířat – to je ideologický boj.

​Proto je fér položit závěrečnou otázku: Kdyby aktivistům opravdu šlo o dobro zvířat, proč nehledají spolupráci s lidmi, kteří jsou v přírodě každý den? Proč místo dialogu volí veřejný lynč postavenym na emocích a anonymitě?

​Možná proto, že konflikt přitahuje pozornost víc než pravda.

​S mysliveckým pozdravem,Eliška Marie Nedvědová

Foto, video: KL, Autor: Eliška Marie Nedvědová, Petr Veselý

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.