Byly to symboly odhodlání bránit naši republiku, navržené z tak neuvěřitelně odolného betonu, že i po desetiletích a tehdejších pokusech o likvidaci ze strany armády pod vedením Hitlera. stále pevně stojí v krajině. Speciální  nezničitelnou směs betonu vyvinul, tehdy velmi známý stavitel, pan Havel.  Není to shoda jmen, je to otec prvního presidenta v naší novodobé historii. Do dnes se používá pro stavby, na celém světě, metoda tak zvaně litého betonu. Touto technologií je postavena i známá pražská Lucerna.

​Z obrovského množství  řopíků se jich však do dnešních dnů dochoval jen zlomek. Mnohé pohltila příroda, jiné lidská lhostejnost. Naštěstí se ale občas najdou lidé, kterým osud těchto historických němých svědků není lhostejný.

​Jedním z dochovaných symbolů doby u Slaného je i bunkr u Tuřan s oficiálním označením Objekt A-2/75/A-200Z, jehož betonáž byla v archivech dokončena přesně 1. října 1937. A právě k němu se váže jeden silný lidský příběh, který se začal psát před osmi lety, v květnu 2018.

​Jeden z účastníků na ty chvíle vzpomíná s hrdostí i úsměvem

​Iniciátorem a vůbec celým mozkem projektu byl Radek Mráz a Martin Nič, Martin uved: ,,Je tomu už osm let, co si s ním pár kamarádů, co neměli zrovna co dělat, řeklo, že s řopíkem u Tuřan něco udělají. Myšlenka sice vznikla daleko dříve, ale znáte to… čas, rodina, všichni máme důležitější věci na práci, ale nakonec to vyšlo a v květnu 2018 jsme se do toho pustili. Kdo přišel, pomáhal. Bylo to tenkrát na etapy, bunkr se musel nejdříve vysekat od náletových dřevin, místy už ani nebyl vidět. Na řopíku pak bylo potřeba vyspravit a zacelit trhliny a beton napenetrovat. Nakonec přišla barva, tak aby maskování odpovídalo době, kdy se bunkr budoval.“

​Díky této mravenčí práci party chlapů – mezi kterými nechyběli Radek a Pavel Mrázovi, Martin Jirák, Lukáš, Martin Nič, Aleš Maxima a Jirka Kartreňák – dnes u Tuřan stojí objekt přesně v takové podobě, v jaké ho naši předkové v roce 1937 zanechali. Špinaví od barvy, unavení, ale s pocitem, že zachránili kus naší historie.

​Při pohledu na staré mapy opevnění okolo Slaného leckoho překvapí tehdejší četnost těchto objektů. Byla to neprostupná hradba. Dnes už jich zbývá jen pár, ale díky lidem, kteří dokáží obětovat svůj volný čas, tyto betonové pomníky naší historie mluví k dalším generacím jasným hlasem: Nezapomínejme.