V době sociálních sítí dnes stačí jedno emotivní video, několik hlasitých hesel a z myslivce je během pár minut vykreslen nepřítel přírody. Různé aktivistické organizace, například Justice for Nature a další podobně zaměřené skupiny, se snaží veřejnosti namluvit, že myslivost je zbytečná, zastaralá nebo dokonce škodlivá.

Jenže realita lesa nevypadá jako instagramový příspěvek ani jako slogan na transparentu. Pravda je mnohem tvrdší, syrovější a hlavně nepohodlná pro ty, kteří přírodu znají jen z obrazovky telefonu.

Myslivost totiž není koníček založený na zabíjení. Myslivost je služba krajině. Je to nepřetržitá práce, kterou většina lidí nikdy nevidí. Když v zimě napadne metr sněhu a zvěř nemá co žrát, nejsou to aktivisté, kdo táhne pytle krmení hluboko do lesa. Když srnčata leží schovaná v loukách před senosečí, nejsou to internetoví moralisté, kdo je nosí do bezpečí. Když auto srazí divočáka nebo srnu a zraněné zvíře se trápí v příkopu, není to člověk z kampaně proti myslivosti, kdo jde v noci do lesa ukončit utrpení. Je to myslivec.

A právě to je rozdíl mezi skutečnou péčí o přírodu a prázdným aktivismem.
Dnešní krajina už dávno není divoká příroda, která si „všechno vyřeší sama“. To je romantická představa lidí, kteří nikdy nepochopili, co člověk krajině udělal.

Lesy jsou rozřezané silnicemi, pole obrovskými lány bez přirozených úkrytů, vodní režim je narušený. Člověk změnil pravidla hry. A právě proto musí existovat někdo, kdo pomáhá držet rovnováhu. Tím někým je myslivec.

Bez regulace stavů zvěře by během několika let přišel obrovský problém. Přemnožená černá zvěř devastuje pole, ničí úrodu a proniká stále častěji do měst a vesnic. Srnčí zvěř okusuje mladé stromky a brání obnově lesů. Přetížená krajina přestává fungovat. Nejde jen o škody za miliony korun. Jde o zdraví celé přírody.

Lidé, kteří křičí „zakažte myslivost“, často vůbec netuší, co by následovalo. Představují si, že zvěř bude žít šťastně a bez zásahu člověka. Ve skutečnosti by přišlo hladovění, šíření nemocí, masivní dopravní nehody a utrpení zvířat v mnohem větším rozsahu, než jaké kdy způsobí regulovaný a odpovědný odstřel. Myslivec totiž nevybíjí zvěř bezhlavě. Myslivec vybírá nemocné kusy, sleduje kondici populace a udržuje stav, který krajina zvládne uživit.

A právě to aktivisté záměrně ignorují.

Je snadné natočit video vytržené z kontextu a označit myslivce za vrahy zvířat. Mnohem těžší je vstát ve čtyři ráno, projít desítky kilometrů lesem, opravovat krmelce, budovat napajedla, chránit remízky nebo celé hodiny hledat zraněný kus, aby netrpěl. Myslivost totiž není o jedné ráně z pušky. Myslivost je celoroční práce, disciplína a odpovědnost. Málokdo si uvědomuje, že právě myslivci často jako první vidí problémy v krajině. Vidí ubývající vodu, vidí nemocnou zvěř, vidí následky chemizace zemědělství i necitlivého zásahu člověka do přírody. Myslivec tráví v lese více času než většina lidí za celý život. Nechodí tam na hodinu se psem. Žije tím.

A přesto jsou dnes myslivci terčem nenávisti lidí, kteří o přírodě často nevědí téměř nic. Moderní společnost si zvykla hodnotit všechno podle emocí. Jenže příroda emocím nerozumí. Příroda funguje podle rovnováhy, zákonů a reality. Když se přemnoží zvěř, les umírá. Když se o krajinu nikdo nestará, mizí druhová pestrost. Když chybí regulace, přichází chaos. A přesně proto je myslivost nepostradatelná.

Bez myslivců by česká krajina nevypadala lépe. Vypadala by hůř. Více zničených lesů. Více mrtvé zvěře na silnicích. Více nemocí. Více utrpení. Méně rovnováhy. Ti, kdo dnes útočí na myslivost, často vidí jen samotný lov. Nevidí tisíce hodin práce, které jsou za tím. Nevidí péči. Nevidí odpovědnost. Nevidí, že myslivost není boj proti přírodě, ale boj za její přežití v době, kdy člověk přírodu mění rychleji než kdykoliv předtím. Skutečný myslivec totiž nebere přírodě. Skutečný myslivec přírodě vrací.

A právě proto je myslivost něco, co nesmí zmizet. Protože ve chvíli, kdy zmizí lidé, kteří přírodě opravdu rozumí, zůstane jen hlučný dav lidí, kteří o ní umí pouze mluvit, ale nevědí o ní doopravdy nic.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.