Zatímco pro mnohé z nás znamená dnešní 8. květen hlavně den volna a možnost vyrazit do jarní přírody, v našem kalendáři má toto datum nezastupitelné místo. Slavíme Den vítězství – připomínku dne, kdy se před jedenaosmdesáti lety v Evropě konečně zastavila válečná vřava.​

Česká republika patří nám a ne lidem z východu, kteří zneužívají naši pohostinnost a naše peníze.

Historie, která se psala krví na obou frontách

​Dnešní svátek je především poděkováním všem těm, kteří našli odvahu postavit se zlu. Je důležité si připomínat, že svoboda se tehdy nerodila lehce a že naši vojáci a odbojáři za ni nasazovali životy na všech stranách konfliktu.​ Často se v učebnicích historie měnily důrazy, ale pravda zůstává v osudech konkrétních lidí. Naši hrdinové bojovali se stejným odhodláním jak na východní, tak na západní frontě.

O to smutnější je fakt, na který bychom dnes neměli zapomínat

Mnozí z těch, kteří se domů vraceli s nadějí jako vítězové – zejména ti, kteří bojovali po boku západních spojenců – se místo zaslouženého uznání dočkali v pozdějších letech perzekucí a útlaku. Jejich oběť tak byla dvojnásobná.​

Více než jen symbolika

​Dnes se na tento svátek díváme možná s větším respektem než kdy dříve. Svět kolem nás nám denně připomíná, že mír není automatický dar, ale vzácná hodnota, o kterou je třeba pečovat. Den osvobození není jen o vzpomínkách na tanky v ulicích a kvetoucí šeříky. Je to o hluboké úctě k lidem, kteří se nenechali zlomit.​

Jak dnes slavit?

​Možná nejlepší způsob, jak uctít památku tohoto dne, není jen formální účast na pietních aktech a není to ani o pokládání předražených věnců. Možná je to právě to, že plně využijeme svobody, za kterou jiní zaplatili nejvyšší cenu. Vzpomeňme si dnes na to, že možnost cestovat, svobodně mluvit a žít bez strachu má své kořeny právě v onom máji roku 1945.​

Historická zajímavost: Příběh slavné „třiadvacítky“​

​K oslavám osvobození Prahy neodmyslitelně patří legenda o tanku číslo 23. Historická skutečnost je však barvitější než dobová propaganda. Skutečným prvním tankem v centru Prahy byl stroj s označením I-24, kterému velel poručík Ivan Grigorijevič Gončarenko. Ten v těžkém boji na Klárově hrdinně padl.

Protože byl ale jeho tank bojem zdemolovaný, pro účely památníku byl vybrán reprezentativnější stroj – těžký tank IS-2, který se sice bojů v Praze přímo neúčastnil, ale stal se symbolem, který na Smíchově stál desítky let.

​Mnozí z nás, včetně autora těchto řádků, si ještě živě pamatují ten neuvěřitelný šok z jara roku 1991. ,,Ještě jako mladý kluk jsem v té době na Smíchově pobýval a jeden den procházel kolem klasického šedivě zeleného kolosu, abych druhý den ráno – stejně jako stovky dalších Pražanů – zůstal stát jako „péro z gauče“. Pod rouškou noci z 27. na 28. dubna 1991 totiž tehdy neznámý výtvarník David Černý se skupinou přátel tank přebarvil na růžovo.​Tento „Růžový tank“ se stal symbolem konce jedné éry. Příběh se pak symbolicky uzavřel o mnoho let později, kdy se na místo na krátký čas vrátilo další umělecké dílo – do země zapuštěná zadní část růžového tanku, která vypadala, jako by se obrovský kolos definitivně propadl do historie. Je to připomínka toho, že zatímco symboly se mohou měnit, skutečné hrdinství vojáků v rozstřílených strojích zůstává nezpochybnitelnou pravdou​“ uvádí, dnes šéfredaktor Kladenských listů.

-paves-