Z latinského „Dominica in albis“ je odvozen název „neděle bílá“. Provodní nedělí, týden po Velikonocích, dříve doznívaly velikonoční zvyky.

Někde dozvuky pomlázky, jinde první svatby, poutě, jarmarky. Je to pozůstatek zvyku slavit svátky osm dní, takzvaným oktávem, tedy od Božího hodu velikonočního právě po Provodní neděli. Tento zvyk se pravděpodobně udržel do roku 1094, kdy byl počet velikonočních svátečních dnů zkrácen na tři dny. Od roku 2000 je tato neděle také Svátkem Božího milosrdenství.

V tento den si mohli opozdilci dojíti pro pomlázku, nebo „uzel“, uzlem se rozuměl dárek v šátku zavázaný, který dávala děvčata svým miláčkům na velikonoční pondělí.

Tuto neděli slaví hlavně římskokatoličtí křesťané, kdy si nově pokřtění naposledy oblékají bílé křestní roucho, v němž byli křtěni na Bílou sobotu během bohoslužby velikonoční noci. Toto roucho se nosí po osm dní na důkaz vzkříšení a neposkvrněnosti hříchem. Těchto osm dní se nazývá Velikonoční oktáv, který začíná na Boží hod velikonoční, a končí o této Bílé neděli. Liturgická barva tohoto dne je bílá a používá se od Vzkříšení až do Letnic.

Také bývalo zvykem, že se chodilo ke slavnostnímu Prvnímu přijímání, ke kterému se chodí též v bílé. Nyní je svaté přijímání spíše koncem velikonočnícho období, blíže k svátku Božího Těla. Pověra ze Sudoměře říká, kdo se o bílou neděli, první tu neděli ustrojí do bílých šatů, tomu budou slušet celý rok.

Provodní se prý říká také proto, že všichni přicházeli do kostela ve společném průvodu, před mší a pak bílé oblečení novokřtěnci odkládali. Dosvědčuje to v jednom ze svých kázání i svatý Augustin, když pravil:
„Dnes se završuje slavnost velikonoční, a proto novokřtěnci vyměňují svá roucha, ovšem tak, že ona bělost, jež se v rouchu odkládá, v srdci zůstává.“

Tato druhá velikonoční neděle měla i staročeská pojmenování, ona se totiž objevuje i v historické tradici jiných národů, do jejichž jazykové rodiny náležíme. Říkalo se jí „neděle družebná“ a „neděle provodní“. Svědčí o radostném shromažďování věřících, kteří tento den vycházeli ve slavnostních průvodech do polí a luk s prosbou o Boží požehnání. Tak se i příroda, znovu probuzená po zimě k novému životu, zapojovala do života ve farnostech, osvěženého oslavou tajemství Ježíšova vzkříšení.