V tuto neděli všichni spěchali do kostela, nastal den radosti a hodování. Slaví se zmrtvýchvstání Ježíše Krista, skončil dlouhý půst. Nikdo nezůstal doma, neboť v rámci svátku se v kostele provádělo okázalé svěcení velikonočních pokrmů: beránka, mazance, ale také vajec, chleba a vína.

Přinášejí se také obřadní koláče nebo košíky s masovými pokrmy, například klobásami a jitrnicemi, které už po skončení půstu mohou jíst. Na tyto mše bývalo zvykem chodit v novém, svátečním oblečení, aby tak přivítali onen nový život, který symbolizuje Kristovo vzkříšení.

V tento den se podávala ta nejlepší jídla: pečený beránek, velikonoční nádivka, takzvaná hlavička, skopové a jehněčí maso, někde holoubata. Před každým obědem, ale platil obyčej pojídání svěcených vajec. Jedly se nalačno, rozkrájené mezi členy rodiny na tolik dílků, kolik bylo stolovníků. Obyčej znamenal soudržnost rodiny a ochranu před zablouděním. Někde se tak dělo s mazancem, který dostalo i každé dobytče, aby se mu dařilo a bylo k užitku.

Dříve mazanec, ale chutnal jinak, podle staročeských kuchařek byl totiž velikonoční mazanec „koláč syrnej veliké noci“, to znamená nesladké pečivo připravované ze strouhaného sýra a většího množství vajec. Okrouhlý bochníkový tvar si ponechal.

Odpoledne, po obědě vycházeli sedláci do polí, aby zajistili úrodu svých polí. Boží hod byl totiž hlavním dnem lidového svěcení polí se všemi posvěcenými křížky, proutky, vodou, pečivem a vejci. Např. posvěcené červené vejce se zahrabávalo do čtyř rohů pole (aby pšenice nebyla snětivá), nebo se přidávalo k prutům a křížkům. K dobré úrodě mělo napomoci pojídání vejce a mazance přímo na poli a rozhazování skořápek nebo drobků z pečiva do brázdy.

Na Velikonoční neděli se neměly dělat téměř žádné domácí práce: zametat, mýt nádobí a ani třeba stlát postel.

Na Boží hod velikonoční byla oblíbená ještě jedna pověra: ten kdo se jako první vrátí z kostela domů, tomu nejdříve dozraje obilí. K tomuto rčení zaznamenal třeboňský archivář Petr Kašpar Světecký L.P. 1740 tuto událost: „Dne 8. maji byl jsem v kostele na mši svaté a potom, když jsem se dal převážeti přes Vltavu, vyprávěl mně převozník, kterak před několika léty na Boží hod velikonoční se mu potopila pramice s více než padesáti lidmi, kteří jdouce z kostela valem jedni přes druhé se na ni hrnuli, a to pro tu zde přetrvávající pověru, že kdo v ten den první z kostela domů přijde, tomu nejdříve obilí na poli ke žním dozraje. Naštěstí se tenkrát nikdo neutopil, toliko se všichni důkladně polekali a ve svých nejlepších svátečních šatech se zmáchali.“

Pověst o poskakujícím sluníčku:

Podle evangelia přicházejí ženy v neděli ráno k Ježíšovu hrobu, aby nalezly kámen odvalený a hrob prázdný. Uvnitř zůstala jen lněná plátna a rouška, do níž byla ovinuta Spasitelova hlava – tichá svědectví o zázraku, který se právě udál. V lidové tradici se toto jitro Božího hodu velikonočního stalo symbolem absolutního vítězství světla nad temnotou. Vycházející slunce bylo pro naše předky přímým podobenstvím zmrtvýchvstalého Krista.​

Věřilo se, že v okamžiku, kdy se sluneční kotouč poprvé vyhoupne nad obzor, zachvěje se nesmírnou radostí a na oslavu vzkříšení hned třikrát povyskočí. Slunce se tak prý raduje spolu s celým stvořením, že Pán Ježíš přemohl smrt. Šťasten a požehnán po celý rok bude ten člověk, kterému se poštěstí tento nebeský úkaz spatřit. Vzkříšení v tento den vítězí nad zmarem, celá příroda se zázračně omlazuje a sluneční tanec je příslibem nadcházejících plodných měsíců, bohaté úrody a nové naděje pro každého hospodáře.