Poněkud zavádějící titulek vás tentokrát zavede do říše dvou nejpočetnějších zástupců fauny v našich lesích, lukách i polích. Mnozí je znají, bohužel, i z vlastních zahrad a záhumenků, jako ne zrovna vítané hosty. Opět z pohledu známé myslivkyně Elišky Marie Nedvědové.

Co uvádí Eliška k liškám a divokým prasatům

Sedím na posedu, podvečer je klidný a z lesa se ozývá typický zvuk rytí. Černá zvěř je venku. Na okraji louky se mezitím mihne rezavý stín. Liška. Dva predátoři jedné krajiny, dva naprosto odlišné obrazy v očích lidí. A přitom, když se na ně dívám optikou myslivce, rozdíl mezi nimi není ani zdaleka tak velký, jak by se mohlo zdát.

Zatímco prase divoké je dnes vnímáno jako škodná, kterou je třeba bez váhání regulovat, liška se stala téměř symbolem divoké přírody. Je považována za chytrou, přirozenou a v určitém smyslu i užitečnou. Jenže realita honitby je mnohem tvrdší a méně romantická.

Prase divoké se v posledních letech dostalo na historická maxima. Ročně se u nás uloví až kolem 250 tisíc kusů a přesto jeho stavy neklesají. Reálná populace se pohybuje ve stovkách tisíc jedinců a její růst je dán nejen dostatkem potravy, ale i mimořádnou reprodukční schopností. Bachyně běžně vodí čtyři až deset selat a v ideálních podmínkách zvládne i dva vrhy za rok. To z něj dělá extrémně dynamický druh, který dokáže velmi rychle reagovat na podmínky krajiny.

Liška na tom ale není jinak, i když si to veřejnost často neuvědomuje. Ročně se uloví přibližně 80 až 100 tisíc lišek, ale její stavy zůstávají stabilní nebo dokonce rostou. Je to dáno tím, že liška má schopnost přizpůsobit svou reprodukci tlaku prostředí. Pokud je její populace redukována, zvýší počet mláďat a jejich šanci na přežití. Běžně přivádí na svět čtyři až osm mláďat ročně a díky své inteligenci a přizpůsobivosti dokáže přežít téměř kdekoliv. Od hlubokých lesů až po okraje měst.

Když se podíváme na otázku nemocí, rozdíly mezi těmito druhy se opět stírají. Prase divoké je známé především jako přenašeč afrického moru prasat, který představuje obrovské riziko pro chovy domácích prasat a má významné ekonomické dopady. Dále může přenášet svalovce, což je parazit nebezpečný i pro člověka, a také další choroby jako leptospirózu nebo tuberkulózu a v poslední době se šíří Aujeszkyho choroba, která je mimochodem stoprocentně smrtelná pro vaše čtyřnohé mazlíčky.

Liška však není o nic méně riziková. Historicky byla hlavním přenašečem vztekliny a i když se ji podařilo ve velké míře eliminovat, stále představuje zdravotní riziko. Velkým problémem je například echinokokóza, parazitární onemocnění, které může být pro člověka velmi nebezpečné. K tomu se přidávají další choroby jako svrab, ktereho je liška častým přenašečem. Rozdíl je v tom, že o těchto rizicích se u lišky mluví mnohem méně, přestože jsou reálná.

Z hlediska predace je situace ještě zajímavější. Liška je často vnímána jako regulátor drobných hlodavců, což je sice pravda, ale zdaleka to není celý obraz. Ve skutečnosti je to oportunistický predátor, který loví vše, co je dostupné. Zajíce, bažanty, koroptve, srnčata i hnízda ptáků. V dnešní krajině, kde je drobné zvěře už tak málo, má každý její zásah mnohem větší dopad než dříve.

Prase divoké škodí jiným způsobem. Rozrývá půdu, ničí úrodu a porosty, vyhrabává hnízda a likviduje mláďata. Jeho dopad je často viditelný na první pohled, což z něj dělá snadný terč kritiky. Liška naproti tomu působí skrytě. Její vliv je dlouhodobý, systematický a o to nebezpečnější.

A právě tady vzniká zásadní myslivecký paradox. Prase divoké nemá dobu hájení a loví se celoročně, protože je považováno za přemnožený a problémový druh. Liška má naopak lov omezený obdobím (v době kdy má mladé je hájená) její regulace není tak intenzivní, přestože její populační dynamika i dopad na ekosystém jsou srovnatelné.

Rozdíl tedy neleží v biologii těchto zvířat, ale v našem vnímání. Liška je esteticky přijatelná, mediálně oblíbená a společensky tolerovaná. Prase divoké je vnímáno jako škůdce, který způsobuje škody a ohrožuje hospodářství.

Když ale sedím na posedu a pozoruji krajinu bez předsudků, vidím oba druhy stejně. Vidím predátory, kteří dokonale využili podmínky moderní krajiny, kde mají dostatek potravy a minimum přirozených nepřátel. Vidím systém, který už dávno není v rovnováze.

A čím déle tu krajinu sleduji, tím víc si uvědomuji, že problém není v jednom nebo druhém druhu. Problém je v tom, že jsme si jeden z nich idealizovali a druhý démonizovali.

Pravda je přitom mnohem jednodušší a méně pohodlná. Liška je dnes stejně schopný a v mnoha ohledech i stejně nebezpečný predátor jako prase divoké. Její stavy jsou vysoké, její vliv na drobnou zvěř zásadní a její schopnost dalšího šíření obrovská.

A pokud se na ni nezačneme dívat stejně realisticky jako na prase divoké, může se velmi snadno stát, že její přemnožení bude problém, který už nepůjde jednoduše vrátit zpět.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Čtěte také

Když v honitbě koluje Aujeszkyho choroba: co by měl každý pejskař vědět Člověku neublíží pro zvířata jako psy, kočky a ostatní je stoprocentně smrtelná. Prasata jsou imunní přenašeči. Nemoc se šíří po celé republice. Očkování proti nemoci není k dispozici. Nakazit se může i váš pes při procházce lesem. Co o tom říká myslivkyně Eliška Marie Nedvědová.

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.