V lidové tradici získala tato neděle přídomek Družebná (Družbadlná nebo Družbadlnice), nebo se jí také říkalo Středopostní, Růžebná či Růžová. Pojmenování čtvrté postní neděle Družebná znali a používali naši předkové již ve středověku.

V těchto dobách, kdy se opravdu postní tradice dodržovaly a lidé na sebe byli přísní, byl tento den tak trochu vzácností. Spočíval v setkání dívek, družek, ke společnému pohoštění a v názvu neděle se uchovalo pojmenování koláčů družbanců, které se v tento den pekly. Někde dokonce s několikerým, až sedmero mazáním, a děti si pro ně chodily koledou po domech. Tyto zvyky se přenesly i do doby našich pradědů. Bývalo také zvykem rozhazovat zbylé drobečky koláčů na pole pro dobrou úrodu.

V Libochovicích chodili na čtvrtou postní neděli s lítem. Obchůzku konalo sdružení dívek. Ty si mezi sebou zvolily královnu, kterou oblékly do bílých šatů, ozdobily rudými pentlemi a hvězdami z pozlátka. Tu pak družičky vodily dům od domu a svými zpěvy oznamovaly příchod jara a v písni vyprávěly velikonoční příběh.

Mládeži bylo povoleno v tento den se sejít a poveselit na návsi, nebo v některém stavení, kde byla svobodná dívka, nebo mládenec, setkání sloužilo i k námluvám. Byla to i poslední lhůta k ucházení se o nevěstu pro toho, kdo se chtěl oženit hned po velikonocích a tak chodil s družbou (doprovodem, svědkem, svědkyní) do domácnosti žádat o ruku. Od slova družba, se někdy i vykládá pojmenování neděle družebné. Na Novopacku lidé rádi chystali námluvy na Družebnou neděli, prý to věštilo šťastný sňatek.

Na Nepomucku, na čtvrtou postní neděli pekly děvčata pučálku na másle. Na několik dní daly pučeti hrách ve vodě a ráno ve zmíněnou neděli napučený hrách upražily na másle na pekáči. Upravený hrách promíchaly s rozinkami a pokroutkami (cukrovinkami) a různým kořením a podávaly odpoledne ženichům, neboť ten den se chodilo na námluvy. Nechyběl u toho ani výmluvný kecal, který vychvaloval ženichovy přednosti. Matka případné nevěsty pak předložila ženichovi pučálku s vidličkou a čekala, zda si řekne o lžíci, aby ukázal, že umí jíst pučálku. Pokud se rozhodnul pro vidličku a nepočkal až mu přinesou lžíci, byl vystaven všeobecnému posměchu. Co taky se ženichem, který ani neví, jak se jí pučálka?

Pučala má milá pučálku,
nesla jí milému na šálku:
„Od lesa k lesu pučálku nesu,
pu- pu- pu- pu- pu- pu- pu- čálku,
nesu jí milému na šálku.“

Této neděli se také říkalo Středopostní, a to proto, že je vlastně středem celého čtyřicetidenního půstu. Jiný výklad je ten, že papež na neděli tuto světí zlatou růži a sám s kardinály ji nese do kostela a z kostela. Potom ji posílá některému zasloužilému církevnímu hospodáři nebo některé jiné významné osobnosti, který se nejvíce zasadil o víru.

Název růžová může být také odvozen od toho, že kněží si při mši svaté oblékali růžový ornát. Odtud prý jméno „Dominica Rosae“ (neděle růžebná, družebná). Na Chodsku měla tato postní neděle název Chudá hůrka a byla důležitým dnem, neboť končily přástky zábavou „Spouštědlo“.

Se zkomoleným výkladem jména neděle Družebné se setkáváme ke konci XVIII. století v Medlínově Postille r. 1796: „Čechové prý tuto neděli nazývají Družebnou, protože za starodávna na ten den mládenci a panny, kteří při svatbách a jiných slavnostech bývají za družby a družičky, kladli na oltář k svěcení první jarní květiny“.

České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví. Více  o zvycích, tradicích a mnohém dalším  naleznete ZDE.