Koupil jsem buřty. Cestou z práce. Celé kilo!
Sluníčko vykouklo, sníh roztál a už jsem vyhnal děti opékat buřty. Ještě ani listí nevyrašilo a stěhovaví ptáci nezačali balit k návratu. Jen občasná sněženka kouká ze stráně na skupinku dvounožců, kterou před sebou žene hromotluk s vojenským batohem. Už to prostě chtělo.
„Bude tam bláto,“ mračí se maminka. „Jo, ušpiním si boty,“ doplňuje dcerka, která se každý den vrací ze školky obalená bahnem víc než hrošík v Africe. „Tati, mám rozehraný čelenč. Nemůže to počkat?“ haleká puberťák z pokoje, ve kterém má odér medvědí jeskyně, kde chlupáč strávil celou zimu a právě si odskočil k popelnici na konzervu čínského lančmítu. Chvilku váhám nad slovem„čelenč“. „Nemoc? Hra? Snad tam nemá na drátě nějakou babu. I když proč ne? Lepší, než aby koukal na weby pro dospělé,“ prolétne mi hlavou, než si vzpomenu na mé základy anglického jazyka.
Ta zima nám ale dala zabrat. Rodinka lenochů. Sedím na gauči v nátělníku, koukám na pomalu odplouvající svítící kotouč a cpu do sebe sušenky. „A dost! Jedeme!“ Bouchnu v duchu dlaní do stolu a naplánuji na příští víkend rodinné špekáčky. Dneska už jsem toho udělal dost.
Týden uplynul, špekáčky v mrazáku vydržely a já dokoupil chleba. Můžeme vyrazit. Tatínek, maskáče, khaki tričko a vojenský batoh. Synek, bílé tenisky s fajfkou, protože trekové boty ji nemají. Maminka s princeznou, po dlouhé psychické přípravě, s dobrou náladou. Směr lesní hřiště u Křivoklátu.
Jezdím tam už léta. Jednak je tam veřejné ohniště a hromada paliva, jednak parkování, pokud dorazíte do desáté hodiny, a hlavně všude jsou prolézačky a další zábava pro ratolesti, které nebaví čekat na upečení zdravého oběda. Navíc přijdou další děti.
Děti „navíc“ znamenají buřty navíc. Nic neobvyklého. Běžný rodič s sebou na hřiště nebere tábornické potřeby. Bohužel! Jinak by nemusel přihlížet, jak jeho ve značkové soupravě oháknutá ratolest žebrá o buřta u zálesáka a jeho ženy. Já s tím však počítám a beru navíc. Buřty. Papírové talíře. Pícháky na opékání. Pečivo. No nazdar! A já pořád dumám, proč mám tak narvaný batoh. Živím celé hřiště.
Ovšem na vděčný kukuč holčičky v kdysi zářivě bílé mikině, živelně se živící mastným špekáčkem, nejde zapomenout. Stejně tak mrazivý pohled její maminky. Prý uzeniny doma nepraktikují. Nu což, jsem už prostě vykopávka, která ocení zážitek před zdravím. A ty zářivé dětské oči. Ty vám nikdo nekoupí.
Au. Holčička s mrkvičkou v ruce žuchla z prolézačky. Maminka malinko zmatkuje, tatínek méně. Dostal taky buřta. Prý jestli nemám lékárničku. Mám tři děti. Bez ní nechodím ven. „Jasně, chlape, jen nevím, v jakém je stavu. Ošetřuji dětem každou chvilku nějakou „příhodu“, takže může být nedostatek obvazového materiálu,“ povídám a podávám oranžový vak. Tatínek je šikula a poradí si. Maminka je už taky v pohodě. Dezinfekce neštípala.
„Ahoj lidi, máte volno?“ ozve se mi za zády a vidím dalšího maskovaného tatínka s rodinným vlekem. Je to príma, nebýt jediný exot. Ukazuji k prázdné lavičce a úkoluji dceru, aby vzala nové kolegy na dříví.
Za další hodinku další zelená rodinka. A to jsem si myslel, že už to nikdo nedělá. „TO“ jsou buřty, příroda, klídek, ušmudlané děti, odřená kolena, špekáček spadlý do ohniště, prostě nekonzumní konzumování v přírodě. Existuje. A to je moc dobře.
Děkuji všem zálesákům, čundrákům, trampíkům a dokonce i výletníkům, že jsou a dbají na dodržování buřtových tradic. Běh a cyklistika v přírodě jsou fajn, ale na dítě s pusou od špekáčku a rukama od popela to prostě nemá.
A jestli má české jaro nějakou vůni, tak je to kouř z ohně a opečený buřt.
