Národ je rozdělen na dva tábory. Nezávisle na tom kdo sedí ve vládě, lidé toto téma řeší neustále. Problém je, že se ozývá čím dál víc rádoby ochránců přírody, kteří mnohdy o myslivosti neví zhola nic a jen se snaží zviditelnit. Pohled a názor, dnes již uznávané myslivkyně Elišky Marie Nedvědové vám dnes přinášíme.

Co na to říká Eliška

Když se dnes člověk podívá na sociální sítě, často má pocit, že svět je plný jednoduchých soudů a rychlých nálepek. Stačí jeden příspěvek, pár emotivních slov a najednou se z celé skupiny lidí stane terč posměchu, hněvu nebo dokonce nenávisti.

Jako myslivkyně, která se každý den potkává s lidmi mimo mysliveckou komunitu, to vnímám velmi intenzivně. Pracuji mezi lidmi, kteří nikdy neseděli na posedu, nikdy nečekali za úsvitu na kraji lesa a nikdy nezažili ten zvláštní pocit ticha, kdy se krajina probouzí. A přesto mají někdy velmi silný názor na to, co myslivci jsou a co dělají a mají ještě větší puzení se k tomu vyjádřit.

Nedávno se na internetu začaly šířit příspěvky od člověka vystupujícího jménem M. Jeglík, který se prezentuje jako představitel skupiny Justice for Nature. Ve svých textech velmi ostře a radikálně útočí na českou myslivost, na myslivce jako skupinu i na Českomoravskou mysliveckálou jednotu. Myslivost je v těchto příspěvcích popisována jako cosi zastaralého a zkaženého, myslivci jsou vykreslováni jako lidé bez empatie, psychicky nemocní a veřejnost je dokonce vyzývána, aby se od myslivců a rybářů ve svém okolí distancovala a odsuzovala je.

Jakýkoli pokus o diskuzi je marný. Věcné argumenty tato skupina maže a banuje jejich autory. O fakta nestojí. Ale pan Jeglik není zdaleka sám. K podobnému osočování sahá ne jedna skupina lidí, kteří chtějí „svobodu zvířat “ a tváří se, že jim jde jen a pouze o dobro. Jejich materiály jsou ale bohužel často lživé, texty zavádějící a bez potřebných faktů.

Když jsem ty texty četla, první reakcí nebyl ani vztek, ani uražená hrdost. Spíš mě napadlo, jak moc se některé způsoby veřejných kampaní podobají postupům, které lidstvo používá už po staletí. Princip je podobný. Najde se skupina lidí, která je trochu odlišná a kolem ní se postupně vytvoří jednoduchý srdcervoucí příběh. Stačí pár silných slov, několik emotivních obrazů a najednou se z normálních lidí stává symbol zvrácenosti a něčeho špatného. Často už jen chybí ty zapálené hranice po „dobrovolném“ přiznání při tortuře. (Tortura, tzv. právo útrpné. Při krutém mučení se lidé přiznali k čemukoliv.: poznámka redakce.)

Jako myslivci jsme pro podobné útoky téměř ideální. Máme svůj vlastní „jazyk“, vykonáváme činnosti na které se musíme vzdělávat a pro někoho bez vzdělání se jeví nepřehledně. Máme vlastní zábavy a tradice. Lidem, kteříznají přírodu jen z dokonalých instáč fotek či cyklo vyletů se může to vše zdát divné. Stačí pak přidat tvrzení o krutosti, bezohlednosti nebo alkoholu, psychické nestabilitě a vznikne obraz, který se velmi dobře sdílí na sociálních sítích. Vidím to i u dětí se kterými denně pracuji a mnohdy jsou od útlého věku zpracovávány názory neznalých dospělců ve svém okolí.

Jenže realita bývá mnohem méně dramatická a zároveň mnohem složitější. Myslivost totiž není jen lov. Je to soubor činností, které se týkají péče o krajinu, sledování zvěře a udržování rovnováhy mezi přírodou a prostředím, které člověk po staletí mění. Když někdo říká, že myslivci jen střílejí zvířata, většinou tím jen ukazuje, že nikdy neviděl, kolik práce se odehrává mimo období lovu.

Ta největší část myslivecké práce je totiž úplně nenápadná. V zimě se nosí krmivo do krmelců a kontrolují se zásypy pro drobnou zvěř. Na jaře myslivci procházejí louky před senosečí a hledají ukrytá srnčata, aby neskončila pod žacími stroji. V létě se opravují napajedla a myslivecká zařízení, sleduje se zdravotní stav zvěře a vyhodnocuje se, kolik kusů v krajině skutečně žije. Na podzim se pak řeší škody na polích a lesích a hledají se způsoby, jak je omezit.

Tohle všechno jsou činnosti, které většina lidí nikdy nevidí, protože se odehrávají brzy ráno, pozdě večer nebo hluboko v krajině. Přesto právě tyto drobné každodenní práce tvoří velkou část skutečné myslivosti. Myslivci často sázejí remízky, budují úkryty pro drobnou zvěř nebo pomáhají vytvářet pestrou krajinu, která poskytuje prostor mnoha druhům živočichů.

Zvláštní je také to, jak snadno se v některých debatách zapomíná na komplexnost přírody. Ekosystémy nejsou jednoduché a někdy vyžadují zásahy člověka. NE. PŘÍRODA SI OPRAVDU NEPOMŮŽE SAMA ! Regulace některých populací zvěře není otázkou zábavy nebo krutosti, ale snahy udržet rovnováhu v krajině, která už dávno není divokou přírodou bez lidského vlivu. Lesy, pole i louky jsou součástí kulturní krajiny a bez určité správy by se problémy jen přesouvaly jinam.

Jako někdo, kdo pracuje mezi lidmi mimo mysliveckou komunitu, často vidím, jak rychle se mohou názory změnit, když mají lidé možnost slyšet i druhou stranu. Mnozí z nich nikdy nepřemýšleli o tom, kdo se stará o zvěř v době tuhých zim, kdo řeší srážky se zvěří na silnicích nebo kdo hledá poraněná zvířata po dopravních nehodách.

Stejně tak se pravidelně vrací jeden z nejrozšířenějších mýtů – představa, že myslivci tráví čas v lese hlavně s alkoholem v ruce a puškou na rameni. Ve skutečnosti je lov přísně regulovaná činnost, která má jasná pravidla a bezpečnostní standardy. Každý myslivec musí složit zkoušky, znát zákony, biologii zvěře i zásady bezpečné manipulace se zbraní. Jakékoliv porušení těchto pravidel může znamenat velmi vážné následky.

To samozřejmě neznamená, že myslivci jsou dokonalí. Jsou to lidé jako všichni ostatní a občas se objeví chyby nebo selhání jednotlivců. Ale posuzovat podle nich celou komunitu by bylo stejně nespravedlivé, jako hodnotit všechny sportovce podle jednoho dopingového skandálu nebo všechny řidiče podle jedné nehody.

Když se dnes dívám na některé internetové výzvy k odmítání myslivců nebo rybářů ve společnosti. Mnohdy tyto výkřiky zajdou k přání smrti či jiné ujmě na zdraví myslivce. Připadá mi to trochu smutné a ubohé. Ne proto, že bych měla pocit osobního ohrožení, ale proto, že podobné rozdělování společnosti nikdy nevede k ničemu dobrému.

Veřejná debata by měla stát na argumentech, zkušenostech a ochotě naslouchat, ne na nálepkách a zjednodušených obrazech.Myslivci, které znám, nejsou žádní nepřátelé přírody. Jsou to lidé, kteří v ní tráví obrovské množství času, znají ji do detailu a často ji mají upřímně rádi. Mnozí z nich by bez váhání řekli, že největší radostí není samotný lov, ale chvíle, kdy člověk sedí v tichém lese a sleduje, jak se krajina pomalu mění s ročními obdobími.

Možná by celé téhle debatě pomohlo něco velmi prostého. Méně rychlých soudů a více skutečného poznání. Protože když člověk pozná myslivost zblízka, většinou zjistí, že za zeleným kabátem není žádná temná legenda, psychopata, ale obyčejný člověk, který má k přírodě hluboký respekt. A právě ten respekt je důvod, proč se do lesa znovu a znovu vrací.

S mysliveckým pozdravem, vaše,
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní. Není dobré ji zklamat nebo naštvat.