Dnešní pohled do myslivosti a všeho co se děje v našich lesích, na loukách a polích, je mimořádný. Díky naší spolupracovnici, již známé myslivkyni Elišce Marii Nedvědové, přinášíme zajímavý rozhovor s člověkem jenž má statisíce příznivců na sociálních sítích. Lukáš Zevl je už myslivecká i mediální celebrita.

Chlap s ohromným srdcem pro přírodu. Člověk který poutavou formou podává vše co se myslivosti týká především prostřednictvím sociálních sítí. Jeho nadšení i empatie z něj doslova tryskají. Pojďte nejen jeho poznat prostřednictvím reportáže, která je exkluzivní pro Kladenské listy. 

Na úvod naše Eliška sdělila:

Myslivecká práce a názor veřejnosti

V tomto díle mysliveckého okénka jsem se rozhodla přizvat k vyjádření i myslivce, kterého určitě znáte. Rád točí zábavná, ale především poučná videa pod názvem „Kanec v žitě“ o naší práci a nově má i podcast „za trnkovým keřem“. Zmíněn byl například v seriálu „Ulice“. Je to myslivecký kolega. Čtěte co nám řekl:

Co pro mě znamená myslivost.
,,Myslivost představuje hluboce zakořeněný vztah člověka k přírodě, který v sobě spojuje odborné znalosti, etiku a neutuchající péči o volně žijící živočichy v jejich přirozeném prostředí, přičemž její nezastupitelná role v dnešní krajině vychází z nutnosti aktivně chránit biologickou rovnováhu. Hlavní přínos této činnosti spočívá v zajištění zdravého životního prostoru pro všechny druhy, což zahrnuje nejen ochranu zvěře, ale také ochranu lesních a polních porostů před neúměrným poškozováním, k čemuž slouží náročná celoroční práce zahrnující neustálý monitoring a bezprostřední pomoc v terénu.

Zcela zásadním pilířem myslivecké činnosti je pomoc zvěři v obdobích nouze, kdy se myslivci stávají doslova zachránci životů tím, že pravidelně doplňují krmelce kvalitním senem, jadrným krmivem či solí pro nezbytný přísun minerálů, což vyžaduje obrovské úsilí i finance, které do této péče často investují. Tato starostlivost začíná dlouhé měsíce před prvními mrazy, kdy je nutné zajistit dostatek zásob a připravit krmná zařízení tak, aby zvěř v zimě, kdy je přirozená potrava pod hlubokým sněhem nedostupná, nestrádala hlady a měla dostatek energie na přežití mrazivých nocí. Právě díky tomuto obětavému přikrmování se daří udržovat populace v dobré kondici a předcházet jejich totálnímu vyčerpání, což je pro stabilitu a zdraví celého lesního ekosystému naprosto klíčové a nenahraditelné.

Kromě doplňování potravy je neméně důležitou a odborně náročnou složkou myslivosti soustavné sledování zdravotního stavu zvěře a prevence šíření nebezpečných nákaz, které by bez lidského zásahu mohly mít pro přírodu katastrofální následky. Myslivec v lese působí jako jakýsi „zdravotní policista“, který si při každé pochůzce všímá netypického chování, změn v pohybu nebo zhoršené kvality srsti, čímž dokáže včas identifikovat ohniska parazitárních onemocnění či vážných virových epidemií, jako je například africký mor prasat nebo vzteklina. Včasným zjištěním a odborným odstraněním nemocného kusu z chovu se předchází masovému úhynu a utrpení celých stád, přičemž myslivci také úzce spolupracují se státní veterinární správou, odevzdávají vzorky k analýze a zajišťují, aby se nákazy nepřenášely ani na domácí zvířata či přímo na člověka.

Navzdory této obrovské zodpovědnosti a nezištné práci se však myslivci v dnešní době často potýkají s hlubokým nepochopením ze strany veřejnosti, která o nich nezřídka smýšlí negativně jako o pouhých lovcích či vrazích zvěře, což je pohled velmi zkreslený, nespravedlivý a postavený na nedostatku informací. Tento mýtus zcela přehlíží fakt, že samotný lov tvoří jen zlomek mysliveckých aktivit a slouží především jako nezbytný regulační a sanitární nástroj v krajině, kde již neexistuje dostatek velkých šelem, které by přirozeně udržovaly stavy zvěře na únosné míře a prováděly přirozený výběr. Bez tohoto odborného a často velmi psychicky náročného zásahu by docházelo k masivnímu přemnožení, které by vedlo k devastaci mladých lesů, zvýšenému počtu tragických nehod na silnicích a následnému krutému hladovění samotných zvířat, takže myslivec v tomto směru nepůsobí jako nepřítel přírody, ale jako její věrný strážce a ochránce.

V dnešní digitální době se tyto předsudky a emoce bohužel často vyhrocují na sociálních sítích, kde agresivní komentáře nezřídka vítězí nad racionálními fakty, a proto je nesmírně důležité si neustále připomínat, že každá diskuze na toto citlivé téma může a měla by být vedena slušně, věcně a s respektem k oběma stranám. Místo rychlého odsuzování a vzájemného osočování je mnohem přínosnější hledat cestu k porozumění, ptát se na odborné důvody konkrétních mysliveckých postupů a uvědomit si, že za zelenou uniformou se většinou skrývá člověk, který ve svém volném čase a s láskou v srdci pečuje o to, aby naše lesy zůstaly zdravé, plné života a krásné i pro další generace.“

A teď už jen Lukáš vyjimečně jen pro vás

Co znamená „být myslivec “ pro Lukáše?

Jak vnímá Lukáš právě ony nepravdivé a často vyhroceně podané dezinformace o myslivecké práci, jako člověk, který aktivně myslivost propaguje na sociálních sítích?

Lukáš:  ,,Nastala doba, kdy bychom se neměli ptát jen na to, co pro nás znamená být myslivcem. Měli bychom se začít ptát, co pro veřejnost znamená slovo myslivec. A odpověď je dnes často diametrálně odlišná.“

Dodává: ,,Společnost se polarizuje. Mnoho témat se zjednodušuje a rozděluje na dobro a zlo. Na ochránce a škůdce. Na cit a krutost. Veřejná debata má tendenci hledat jednoznačné hrdiny a jednoznačné viníky. Pro nuance, souvislosti a komplexitu zůstává stále méně prostoru. Myslivost se do takového schématu nevejde. A právě proto je v dnešní době často nepochopena. Z mého pohledu je základním problémem postupné odcizení části společnosti od přírody jako takové. Moderní člověk žije převážně v bezpečném, regulovaném a komfortním prostředí. V prostoru, kde je většina rizik eliminována a kde je možné nastavit pravidla tak, aby minimalizovala nepříjemné dopady reality. Tento způsob života je samozřejmě přirozeným výsledkem civilizačního vývoje. Má však i svůj vedlejší efekt – ztrátu bezprostřední zkušenosti s tím, jak funguje příroda.
Příroda sama o sobě není ani dobrá, ani zlá. Je především nelítostná ve své logice. Funguje na principu přežití, konkurence, reprodukce a omezených zdrojů. Smrt v ní není výjimkou, ale součástí rovnováhy. Predace, nemoc, hlad či zranění nejsou morální kategorií – jsou přirozeným mechanismem regulace. Člověk, který tento svět nezná z vlastní zkušenosti, si jej často interpretuje optikou lidských emocí a hodnot. Dochází pak k zaměňování pojmů s dojmy. Regulace zvěře je vnímána jako bezdůvodné ubližování. Odstřel přemnoženého druhu jako krutost. Odpovědnost za rovnováhu jako osobní selhání.

Myslivec se tak v očích části veřejnosti stává symbolem něčeho, co je s moderní citlivostí obtížně slučitelné – totiž přijetí reality, že člověk je stále součástí přírodního systému a že někdy musí činit rozhodnutí, která nejsou emocionálně příjemná, ale jsou funkčně nutná. Pro samotné myslivce však bývá role vnímána jinak. Ne jako privilegium lovu, ale jako dlouhodobá odpovědnost za konkrétní krajinu. Za stav populací zvěře, za škody na lesních porostech a zemědělských kulturách, za zdravotní stav zvěře i za prevenci konfliktů mezi člověkem a volně žijícími živočichy. Myslivost je v českém prostředí historicky spojena s péčí, tradicí i praktickým hospodařením v krajině.

Rozpor mezi těmito dvěma pohledy je dnes výraznější než kdy dříve. A dokud si jej otevřeně nepřiznáme, bude se dále prohlubovat.

Nejde přitom o to přesvědčit každého o „správnosti“ myslivosti. Jde o to vysvětlovat její funkci, kontext a odpovědnost. Přestat komunikovat pouze dovnitř komunity a začít systematicky mluvit i směrem ven. Srozumitelně, věcně a bez zbytečného defenzivního tónu.

Shrnu-li to, ideální myslivec by podle mého názoru měl být člověkem, který chápe širší souvislosti. Nejen samotný akt lovu, ale celý komplex vztahů v krajině – od ekologie přes zemědělství a lesnictví až po péči o zdravotní stav zvěře a rovnováhu mezi jednotlivými druhy. Myslivost totiž nikdy nebyla izolovanou činností. Vždy byla součástí širšího hospodaření v krajině.

Pokud však chceme tvrdit, že má myslivost i společenský přesah, pak z toho vyplývá ještě jedna povinnost: odpovědnost za komunikaci. Nestačí vykonávat práci v honitbě. Je nutné být schopen ji vysvětlit těm, kteří v lese nežijí, ale mají k němu vztah – často velmi emotivní.

Klikni pro video!!!

A právě zde jsme jako komunita dlouhá desetiletí selhávali. Komunikace směrem k veřejnosti byla podceňována. Spoléhali jsme na to, že výsledky naší práce jsou samozřejmé a že odborné argumenty hovoří samy za sebe. Jenže veřejný prostor se změnil. Pokud jej nevyplní věcná a srozumitelná vysvětlení, zaplní jej emoce, zkratky a často i agresivní interpretace.

Část dnešní vyhrocené debaty je proto i důsledkem této dlouhodobé pasivity. Vytvořil se prostor, ve kterém jiní začali definovat, co myslivost je a není. A zde se nabízí staré přísloví: jak jsme zaseli, tak nyní sklízíme. To však není důvod k rezignaci. Naopak. Je to důvod k přijetí odpovědnosti – nejen za stav zvěře, ale i za obraz myslivosti ve společnosti.“

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová a
Lukáš Zevl alias KANEC V ŽITĚ

Po kliknutí na logo se dozvíte mnohem více