Domácí kočky decimují stavy nejen ptactva, především jde o populaci stále ubývajících zajíců. Ani jiná drobná volně žijící zvěř není v bezpečí. Pojďme se na to podívat očima dlouholeté myslivkyně a učitelky hudby v jedné osobě, Elišky Marie Nedvědové.

Když brzy ráno stojím na kraji louky a poslouchám zpěv skřivanů, vnímám krajinu tak, jak fungovala po generace.

Predátor a kořist, přirozená rovnováha, která se utvářela dlouhé tisíce let. Jenže do této rovnováhy jsme jako lidé přivedli šelmu, která zde v takových počtech nikdy přirozeně nebyla, domácí kočku. A na rozdíl od lišky nebo kuny neloví proto, aby přežila.

Historické výzkumy ukazují, že kočky se po Evropě i dalších částech světa šířily mimo jiné na palubách vikinských lodí. Námořníkům pomáhaly chránit zásoby před hlodavci a byly užitečnými společníky na dlouhých plavbách. Tehdy měly jasnou funkci. Dnes je situace jiná. Kočka je dnes především domácím mazlíčkem, který má pravidelný přísun potravy, veterinární péči i bezpečné zázemí. Přesto si zachovala instinkt mimořádně efektivního lovce.

Nejviditelnější dopady tohoto predátora jsou patrné zejména na ostrovech, kde se živočišné druhy vyvíjely izolovaně a bez přítomnosti podobně univerzální šelmy. Nelétaví ptáci, drobní savci či plazi zde často nemají přirozené obranné mechanismy. Výsledkem jsou vyhubené druhy a narušené ekosystémy.

Ani kontinenty však nejsou před tímto problémem uchráněny. Údaje ze Spojených států amerických uvádějí, že kočky tam každoročně zabijí přibližně 1,4 až 3,7 miliardy ptáků a 6,9 až 20,7 miliardy savců. V Austrálii zahubí tento predátor kolem 460 milionů původních zvířat ročně Evropa je na tom velmi podobně. To nejsou zanedbatelná čísla, ale masivní zásah do populací volně žijících druhů.

Celkový dopad koček se navíc obtížně vyčísluje i proto, že jejich počet neustále roste. Odhady před deseti lety hovořily o přibližně 600 milionech koček na světě a s růstem lidské populace i urbanizace lze předpokládat, že jejich počet dále narůstá i o ty které se narodí bez našeho vědomí v různých úkrytech a postupně téměř zdivočí.

Zásadním problémem je také jejich nepřirozená hustota. Zatímco v přírodě je počet predátorů omezen dostupností potravy a velikostí teritoria, u koček může hustota dosahovat 300 až 400 jedinců na kilometr čtvereční a v hustě obydlených oblastech dokonce až 1500 jedinců na kilometr čtvereční.

Pro srovnání, například karakal se vyskytuje přibližně v hustotě 0,47 jedince na kilometr čtvereční a kočka plavá kolem 0,25 jedince na kilometr čtvereční. Takový nepoměr nemá v přirozených podmínkách obdoby.

Z pohledu myslivce je však nejcitelnější dopad na drobnou zvěř, zejména na mláďata zajíce polního. Zaječí mládě, takzvaný „zajíček“, neleží v noře. Matka ho po narození ponechává zalehlé v trávě, kde spoléhá na jeho nehybnost a dokonalé maskování. Nepáchne, nepohybuje se, čeká. Tato strategie fungovala tisíce let proti přirozeným predátorům.

Proti domácí kočce, která systematicky pročesává okraje zahrad, remízky i louky, však často selhává. Kočka mládě snadno objeví, poraní nebo usmrtí, mnohdy aniž by jej následně zkonzumovala. V praxi pak nacházíme drobná těla s typickými poraněními po kočičích zubech a drápech. V době, kdy jsou stavy zajíce polního dlouhodobě oslabené intenzivním zemědělstvím a ztrátou krytu, představuje každý takový zásah další citelnou újmu.

A právě zde je potřeba znovu zdůraznit zásadní skutečnost. Domácí kočka ve většině případů neloví proto, aby přežila. Neloví z hladu. Loví z instinktu, z potřeby podnětů a pohybu. Její přežití ale na úspěšném lovu nezávisí. Každé vybrané hnízdo, každé roztrhané mládě zajíce nebo koroptve tak není projevem přirozeného potravního řetězce, ale důsledkem lidského rozhodnutí nechat zvíře volně se pohybovat krajinou.

Z právního hlediska přitom odpovědnost nelze zlehčovat. Podle § 1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se vlastník musí zdržet všeho, co by nad míru přiměřenou poměrům obtěžovalo jiné osoby nebo způsobovalo škodu. Ustanovení § 1045 a následující ukládají vlastníkovi odpovědnost za škodu způsobenou jeho zvířetem. A § 13 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, stanoví povinnost chovatele zajistit zvíře tak, aby neohrožovalo okolí. Jinými slovy, majitel nese plnou odpovědnost za to, kde se jeho kočka pohybuje a jaké škody může způsobit.

Řešení přitom existují a nemusí znamenat omezení kvality života zvířete. Vhodně upravená zahrada s plotovými nástavci zahnutými dovnitř, instalace rotačních zábran proti přelezení, vybudování venkovní voliéry napojené na dům umožní kočce pohyb na čerstvém vzduchu, aniž by docházelo k likvidaci hnízd a mláďat v okolí.

Když dnes stojím na mezi a poslouchám zpěv ptáků, nepřeji si nic víc, než aby tu byli i za deset let. Nejde o boj proti kočkám ani proti jejich majitelům. Jde o pochopení, že domácí kočka není odkázána na lov pro své přežití, zatímco volně žijící druhy ano. Odpovědnost proto neleží na zvířeti, ale na člověku, který se rozhodl jej chovat.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.