Pomalu začíná předjaří, probouzející se příroda dává o sobě vědět. Přišla doba příprav na první polní práce a očekávání mláďátek. Svátek svatého Matěje je prastarým svátkem světce, který, když zemřel Jidáš, doplnil apoštolskou dvanáctku.

Je to světec, který láme zimu, přináší skutečně jarní teplé paprsky a rozpouští led a sníh zimy minulé nebo také zimy ještě přidá: „Svatý Matěj zimu tratí, když netratí, obohatí.“ Také je známé pořekadlo „Svatý Matěj hází pluhy s půnebí (půdy)“ které připomíná přípravy na jarní orbu. Na Chodsku nebo v dolním Pomoraví se tradovalo, že v tento den mají svatbu vrabci, shánějí se, vřískají u stodol a statků, jakoby se loučili se zimními příbytky.

Ve staré církvi mu byl zasvěcený 24. únor jako předěl zimy a jara. V katolické církvi přesunuli jeho svátek v roce 1970 na 14. května. Pravděpodobně se tak stalo proto, aby z náboženských důvodů byl jen jeden počátek jara, a to 20. nebo 21. března, kvůli určení datumu Velikonoc.

Jaro začíná jarní rovnodenností v druhé polovině března, ale v dochovaných historických záznamech a ve staročeských kalendářích se jaro neboli vesna počítalo již od svátku Stolování sv. Petra (22.2.), ale většinou tzv. prvním jarním dnem byl až svátek sv. Matěje.

V prvním tištěném kalendáři Mikuláše Bakaláře z roku 1498 jsou měsíce únor a březen označovány jako jaro a rok dělil na šest období: zima (prosinec a leden), jaro (únor a březen), podletí (duben a květen), léto (červen a červenec), poletí (srpen a září), podzim (říjen a listopad).

Staročeském dělení roku bylo na osm ročních období, které se u nás na venkově užívalo ještě koncem 19. století. V něm byl den sv. Matěje prvním dnem tzv. pozimku neboli předjaří. To připomínají tyto pranostiky: „Svatá Kateřina (25.11.) zimu oblibuje, svatý Matěj odplavuje.“ Nebo „Svatý Matěj přivádí pozimek.“ V tomto období také probíhá matějská obleva, která se zmiňuje v mnoha dnešních pranostikách, které se vztahujících k počasí a k úrodě na polích a zahradách.

K matějskému svátku se vázal obyčej, jehož smyslem bylo magicky působit na úrodu ovoce a na sklonku zimy probouzet stromy. Podle pramenů z 19. a 20. století bylo matějské „volání na stromy“ hojně rozšířeno v Čechách, na západní a střední Moravě. Prostředky magického konání v čase před rozedněním, jako zvonění klíči, otloukání stromu proutkem nebo vařečkou a hlasité volání, v němž je vzýván ku pomoci světec Matěj, mělo vybudit plodnost stromů. Patřila k tomu také nahota nebo sporé oblečení aktérů, dětí bosých a jen v košilích. „Dnes je svatého Matěje nesu nahého na těle,
aby nám nadělil ovoce dosti do sytosti“

–Na Novobydžovsku chodily děti bosy před východem slunce do zahrady a měly ověnčenou vařečku, jíž udeřily do každého stromu a přitom říkaly: „Volám, volám svatého Matěje, kde můj hlásek obejde, všude dost ovoce bude: jablíček, hruštiček, švestiček“ atd. Nezlámala-li se vařečka nebo neotloukala-li se kůra stromů, bylo to znamením, že sv. Matěj nadělí na podzim hojnost ovoce, opačně to znamenalo, že v tom roce uschne hojně stromů. Po zpěvu našly děti pod stromem dárek od sv. Matěje, který tam nepozorovaně matky položily. Rok od roku se ta prosba opakovala a skončila až v letech před druhou světovou válkou.