1. Rozštěpení rodu u saských hranic

Původní rodina Mayů obývala saský Ernstthal (dnes součást města Lauscha). Koncem 19. století se rodina vlivem vnitřních sporů o to, zda je lepší jíst knedlík s omáčkou nebo s cukrem, rozdělila na dvě větve:

A právě zde do hry vstupuje Jára Cimrman, který v té době pracoval na svém tajném projektu „Hlubinná těžba humoru“. Jak známo, měl český velikán své zkušenosti s těžebním průmyslem, když roku 1898 na základě hledání ztraceného nože bylo lázeňské městečko Grünbach přeměněno na vyspělé průmyslové středisko těžby uhlí. I to hrálo v dalším směřování důležitou rol

2. Cimrmanova „Informační cedule“

Cimrman, unaven neustálými dotazy saských turistů na cestu do Prahy, se rozhodl na hranicích instalovat svůj patentovaný „Směrovník osudu“. Ten neukazoval cesty podle kilometrů, ale podle potenciálu jedince. V tomto bodě můžeme směle odrazit nepřátelské útoky, že Cimrman prostě jenom opsal část řecké báje o Héraklovi, který se ocitá na křižovatce osudu, kde se setkává s Rozkoší a Cností. Jára však vyvrátil podobné námitky argumentem, že Rozkoš a Ctnost vábí Hérakla ve sféře činů, zatímco on navíc nabízí uplatnění v určitém regionu.

Mistrův zápis v deníku:

„Dnes jsem u Cínovce odklonil jednoho mimořádně nadaného Maye. Vypadal, že by mohl v Sasku propadnout poezii, což by byla škoda. Posílám ho na Kladno. Tamní vzduch nasycený karbonem mu vyčistí hlavu a jeho potomci budou jednou psát věci, které mají hlavu a patu. Ten druhý Karl, co tam zbyl, pořád mluví o nějakém Vinnetouovi. Z toho nikdy nic pořádného nebude.“

3. Kladenský „Carbon-May“ efekt

Cimrman měl teorii, že rod Mayů potřebuje ke své plné síle kontakt s černým uhlím. Tvrdil, že saský vzduch je příliš řídký na to, aby udržel rodinnou linii v bdělosti.

4. Důkaz legitimity Jiřího Maye

(Docent Snaživec upozorňuje na zásadní rozdíl)

5. Námitka německé větve

„Protestujeme proti tvrzení, že jsme byli produktem řídkého saského vzduchu. Vinnetou není nedostatek odvahy, nýbrž její literární sublimace. Ne každý musí dýchat uhelný prach, aby byl mužem.“

Doc. Snaživec k tomu suše poznamenává:

„Německá větev zde zjevně zaměňuje sublimaci za ventilaci. Zatímco v Sasku docházelo k sublimaci odvahy do románových odstavců, v Kladně docházelo k její přímé oxidaci v prostředí Poldovky. Rozdíl je zřejmý: jeden May psal o koltech, druhý by je musel nejprve odevzdat na vrátnici.

Je pravda, že pan Karel May nemohl naši přednášku číst, což považujeme za jeho osobní hendikep. Jeho protest byl však zaznamenán prostřednictvím tzv. saského literárního éteru. Tento éter reaguje vždy, když je autor nesprávně interpretován a začne se v hrobě obracet.

Otáčivý moment jsme zachytili pomocí kompasu přiloženého k mapě Krušných hor. Střelka se na tři vteřiny vychýlila směrem k Ernstthalu, což považujeme za formální námitku.“

„Intenzita rotace byla nicméně nízká. Domníváme se proto, že se nejednalo o zásadní odpor, nýbrž o literární neklid.“

Závěrečná formulace studie

„Genetický odklon rodiny May do Čech nebyl náhodou, ale cíleným Cimrmanovým exportem inteligence. Jára Cimrman potřeboval v Kladně někoho, kdo by dokázal v budoucnu literárně zpracovat jeho odkaz, aniž by u toho upadl do saského sentimentu. Jiří May je tedy genetickým završením tohoto Cimrmanova plánu.“

Kladenský epilog doc. Snaživce

Kladno nebylo vybráno náhodou. Cimrman potřeboval, aby se rodina Mayů zakalila. Uhlí z dolů Mayrau (náhoda? K.O.C.O.U.R. si to nemyslí!) mělo sloužit jako palivo pro budoucí literární motory. Navíc nepodlehli nátlaku a udrželi si své jméno beze změn, i když na ně bylo tlačeno ve formě variant jako Máj, Květen či Květoň.

 Kdo je vlastně Jiří May, se kterým je nám ctí již dlouhodobě a úzce spolupracovat