A proč už nesmí pokračovat? Je to začarovaný kruh. Je to násilí, které se odehrává tam, kde by měl být klid, bezpečí a láska – doma. Domov má být místo, kde se cítíme bezpečně. Místo, kde se smějeme, odpočíváme, kde můžeme být sami sebou.

Ale pro mnoho lidí je domov pravým opakem. Je to místo strachu, napětí a bolesti. Domácí násilí není „rodinná hádka“. Není to ani „krize vztahu“. A už vůbec to není něco, co se má řešit za zavřenými dveřmi, v sobě a v samotě. Je to dlouhodobý vzorec nesprávného chování, který ničí nejen zdraví, ale celé životy. Je to násilí, které se odehrává tam, kde by měl být klid, bezpečí a láska – doma. Právě proto je tak zraňující. A je to problém, který se týká všech – obětí, agresorů, sousedů, blízkého okolí, potažmo policie i celé společnosti.

A právě o tom je domácí násilí.

Když policisté přijíždějí k oznámení domácího násilí, málokdy vidí jen jeden konflikt. Vidí roky strachu, manipulace, studu a mlčení. Vidí lidi, kteří se bojí odejít, i ty, kteří se bojí přiznat, že překročili hranici, za kterou už není návratu. A právě proto je jejich zásah tak důležitý. Policie stojí na začátku změny, na začátku postupu všech kompetentních orgánů, které situaci mohou či alespoň pomohou vyřešit.

Domácí násilí může mít mnoho podob – např.:

• Fyzické násilí – bití, škrcení, strkání, omezování pohybu.
• Psychické násilí – ponižování, výhrůžky, izolace, kontrola, manipulace, vědomé přehlížení.
• Sexuální násilí – vynucený sex, nátlak, zneužívání.
• Ekonomické násilí – odebírání peněz, zákaz práce, kontrola financí.
• Sociální násilí – zákaz kontaktu s rodinou, přáteli, sledování.

Násilí se často střídá s obdobím „klidu“ a omluv. Tento opakující se cyklus je jedním z důvodů, proč oběti zůstávají – doufají, že se to zlepší. Ale nezlepší…

Jak domácí násilí vypadá z pohledu policie?

Role policie není až poslední možnost. V oblasti domácího násilí má klíčovou i preventivní ochranu. Policisté nejsou jen ti, kdo přijedou „řešit konflikt“. Jsou mnohdy v první linii pomoci.

Policie se s domácím násilím setkává napříč generacemi. Policie tu není proto, aby soudila, ale aby chránila. Zavolat pomoc není selhání, ale odvaha udělat třeba první krok k pomoci.

Když přijedou policisté na místo:

• hodnotí bezprostřední nebezpečí,
• chrání oběť,
• mohou násilníka vykázat na 14 dní ze společného obydlí (v roce 2025 jsme v Plzeňském kraji řešili celkem 67 případů institutu vykázání) – oběť zůstává doma – agresor odchází:

1. už i při podezření na domácí násilí,
2. v zájmu ochrany oběti dále i v případě, že s tím ohrožená osoba nesouhlasí,

• informují o možnostech pomoci,
• dokumentují situaci pro další řízení,
• do 3 dnů provedou policisté osobní kontrolu v místě, kde k vykázání agresora došlo (jedná se o formu kontroly, zda nedochází k porušování vykázání).

Institut „Vykázání“ není trest. Je to ochranné opatření, které dává oběti prostor nadechnout se, získat podporu a rozhodnout se co dál.

V souvislosti s institutem vykázání tuto zjištěnou skutečnost policisté oznamují nejpozději do 24 hodin Intervenčnímu centru (v Plzeňském kraji je správcem Intervenčního centra Diecézní charita Plzeň), které následně do 48 hodin již samo kontaktuje ohroženou osobu.

Kdo je oběť?

Může to být kdokoliv. Žena, muž, dítě, teenager, dospělý i senior. Společným jmenovatelem není slabost, ale závislost, strach a postupné lámání sebedůvěry.

Zejména děti jsou křehké bytosti, které cítí a vnímají o to intenzivněji, když vidí, že v rodině křik a rány patří k lásce. Učí se od nás dospělých přijímat špatné vzorce chování, které si pamatují celý svůj život. Oběť nikdy není viníkem.

Co může udělat oběť?

Zavolat o pomoc není ostuda.  Je to odvaha. Pokud jste v ohrožení, volejte 158 nebo 112.

Promluvit s někým, komu věříte:

• dítě → učitel, kamarád, školní psycholog – vychovatel, babička, dědeček, trenér, policie, krizové linky pomoci
• teenager → kamarád, učitel, poradna, krizové linky pomoci, policie
• dospělý → přítel, kolega, intervenční centrum, krizové linky pomoci, policie
• senior → lékař, soused, sociální pracovník, krizové linky pomoci, policie

Využít odbornou pomoc: krizové linky pomoci: Když už problémy nejdou probrat ani s nejlepším přítelem, kamarádkou?

Intervenční centra v krajích – Diecézní charita Plzeň: 777 167 004 (24/7)

Bílý kruh bezpečí: 116 006

• Linka bezpečí (děti): 116 111
• Linka první psychické pomoci: 116 123
• Linka pomoci obětem kriminality a domácího násilí: 116 016

Pro agresory:

Násilí není „chyba v afektu“. Je to opakující se vzorec nebezpečného chování. A ten lze změnit – ale jen tehdy, když si ho přiznáte. Ještě třeba není pozdě.

Co byste měli vědět:

• hrozí vám vykázání ze společného obydlí,
• hrozí vám zákaz styku s obětí, včetně absence jakéhokoliv kontaktu (e-maily, sms, volání, atd.),
• hrozí vám trestní či správní řízení nebo obojí,
• omluvy už zde nestačí,
• pomůže i odborná psychologická pomoc, terapeuti i třeba rodinné poradny.

Domácí násilí může zahrnovat trestné činy jako např.:

• • Týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 TZ – trestního zákona).
• • Nebezpečné vyhrožování (§ 353 TZ).
• • Nebezpečné pronásledování (§ 354 TZ).
• • Ublížení na zdraví (§ 146 TZ).
• • Omezování osobní svobody (§ 171 TZ).
• • Znásilnění (§ 185 TZ).

Proč je prevence tak důležitá?

Prevence není jen o letácích. Začíná u všímavosti, u odvahy neodvracet zrak.

Je o tom:

• mluvit o násilí otevřeně už s dětmi a učit je respektu k druhým
• učit teenagery a mladé dospělé zdravým vztahům,
• podporovat dospělé v tom, aby se nebáli odejít, pokud jsou potíže opakované
• chránit seniory před zneužíváním,
• posilovat zdravé sebevědomí a osobní hranice
• bourat mýtus, že co se děje doma, do toho nikomu nic není – aby nesílilo za zavřenými dveřmi

Prevence je cesta, jak násilí zastavit dřív, než začne.

Ať jste mladí nebo staří, v každém věku si zasloužíte být v bezpečí. Domácí násilí věk nezná.

Ale pomoc existuje pro každého. Zasloužíte si být v životě šťastní, milovaní, být v bezpečí a nikdo vám toto nemůže upírat. Buďte všímaví, netečností zlo nezastavíte. Nedávejte šanci těm, kteří se vaše práva rozhodli porušovat. Domácí násilí přežívá hlavně kvůli mlčení, strachu a studu postavit se problému čelem. Ale každé zavolání, osobní setkání a slova „nejsi v tom sám/sama“ může zachránit to nejcennější, co v životě máme: lidskou důstojnost, zdraví a i život. Je třeba nebudovat dětem nešťastné dětství, komunikujte, řešte a pečujte o sebe, druhé, rodinu a přátele, vyplatí se to. Toto téma, svým až intimním charakterem, nesmí být opomíjeno, a to i přes fakt, že velká část případů zůstává veřejnosti skryta. Proto by se o domácím násilí mělo více veřejně diskutovat, a posilovat tak ochranu ohrožených obětí včetně jejich důvěry v nabízenou pomoc.

Veronika Hokrová, P ČR