Podle jedné z lidových legend získal Tučný čtvrtek své jméno díky svaté Máří Magdaléně. Ta prý byla původně velmi tučné postavy. Právě o posledním masopustním čtvrtku však slyšela kázat Ježíše Krista a okamžitě se obrátila na víru. Na znamení své proměny se začala přísně postit a na památku této události se tento den dodnes nazývá Tučný čtvrtek.

Tučný čtvrtek jako součást masopustu má v Čechách tradici doloženou již za posledních Přemyslovců a zvyk je jistě mnohem starší. Ve středověku a raném novověku bylo dobrým zvykem jíst zvěřinu, kdo tuto možnost neměl, jedl jehněčí, skopové či hovězí.

Od 18. století se na vesnicích rozšířil zvyk masopustních zabíjaček a typickým jídlem na Tučný čtvrtek se stala vepřová pečeně s houskovými knedlíky a zelím, jitrnice a jelita byla součástí masopustní výslužky.

V průběhu 19. století se zvyk jíst na Tučný čtvrtek „vepřo-knedlo-zelo“ rozšířil i do měst. Dalším oblíbeným pokrmem bývala husa, podobně jako o svátku sv. Martina. Obojí se důkladně zalévalo pivem, které se často prokládalo kořalkou.

Tučné jídlo a alkohol k sobě patří od nepaměti.
Pokrmem, který je pro Tučný čtvrtek snad nejtypičtější, jsou koblihy a podlouhlé šišky. Zvyk na tento den smažit ve velkém koblihy je u nás doložen také již ze středověku. Koblihy jísti znamenalo slavit masopust, psalo se v Partliciově Kalendáři hospodářském (1619) a svou oblibu koblihy neztratily ani dnes. Smaží se ve vysoké vrstvě oleje a plní se nejčastěji marmeládou, povidly, mákem. Plněným koblihám se někdy něžně říkávalo „s dušičkou.“ Jiným typickým pečivem konce masopustu bývaly „boží milosti“ z kynutého těsta nebo „chrusty“ ze smaženého vaječného nudlového těsta vyváleného zpravidla do a po obvodu nařezaného jako slunečnice. Omastku z koblih se připisovala zvláštní síla, omazávaly se jim na Hořicku roubíky, aby myši nežraly povřísla.

Ačkoli je Tučný čtvrtek tradiční součástí masopustu ve většině katolických a protestantských zemí (znám je i v pravoslavných), dnes se slaví zejména v německy mluvících zemích a v Polsku.První maškary se o Tučném čtvrtku ojediněle trousily již od božího rána. V „tlupě“ se, ale chodilo až večer.

V čele šel vážným krokem „Pan Pronobus“ (viz obrázek), vystrojený nad ostatní své komonstvo skvěleji a hospodáři přál takovými slovy:
Já, pan Pronobus,
vinčuju vám šťastný a veselý masopust,
abyste šišky, báby smažili
a mně taky něco darovali.
Ať je šiška nebo bába,
to má huba všecko ráda.

Jakmile dozněla píseň, chopili se maškary některé z domácích žen či dívek a pořádně ji provedli v tanci po světnici. Za odměnu pak koledníci dostali bohatou výslužku: smažené šišky, voňavé koblížky, a někdy dokonce i kus pečeného masa nebo stříbrný desetník na přilepšenou.

Účelem obchůzky s „panem Pronobusem“ v jehož jméně lze snadno rozpoznat zkomoleninu latinského ora pro nobis (oroduj za nás) bylo získat dary na výstroj pro masopustní mumraj v posledních třech dnech svátku. Pan Pronobus se tak vlastně svým jménem bezelstně přiznává k osobní zištnosti.

Pro děti byl Tučný čtvrtek dnem plným dobrodružství. Nikdo si jich nevšímal, jako by jich ani nebylo. Zvědavost je táhla ven už od rána, aby vyhlížely první maškary, a teprve v poledne je zvon upozornil, že mají hlad. Také odpoledne uteklo až běda rychle, zvláště když napadl sníh. To se pak hned vršily hromady koulí a žádná maškara neprošla, aniž by byla bombardována a donucena k neslavnému útěku.

​A jedna pověra na závěr:​Jedna kobliha se usušila, rozemlela na prášek a ten se přidával do krmení nemocným zvířatům. Víra v kouzelnou moc Tučného čtvrtka bývala velmi silná.

 České zvyky, tradice a pranostiky – ilustrace která baví. Více  o zvycích, tradicích a mnohém dalším naleznete ZDE.