První zabijačky se podle historických dokumentů konaly už v 10. století našeho letopočtu, kdy se tvořilo řemeslo řezníka. První skutečný cech řeznický byl ovšem zřízen až roku 1359. K zabijačce se také v minulosti pojily některé obřady a zvyky. Od středověku až po 19. století byl znám zvyk tzv. hrdelního práva. Hospodář přečetl rozsudek, po té poslední vůli zvířete a teprve pak mohl být čuník zabit. Projevem největší pocty bylo snězení vepřového mozku. Děti dostávaly ledvinky a nejbližším sousedům se posílala játrová omáčka s kousky masa a vnitřnostmi.

Ne všechny rodiny však měly dostatek zbytků a krmiva na to, aby uživili prase, proto se zabíjačky konaly v majetnějších rodinách. Hlavním účelem bylo uchování zabíjačkových produktů na co nejdelší dobu a zajištění dostatku sádla na celý rok. Sádlo se dříve používalo mnohem častěji nežli dnes. Využívalo se ke smažení, pečení, či jen tak k namazání na chleba. Přidávalo se takřka do všech pokrmů.

Bylo to také tradiční setkání rodin, rodinných příslušníků, známých a přátel, kdy všichni společně připravovali nejrůznější zabíjačkové dobroty. Říkávalo se, že teprve až při zabíjačce člověk poznal, kolik má příbuzných a známých a také platilo, že nikdo nemá tolik pozůstalých jako mrtvé prase. Příbuzným a sousedům se posílala výslužka v podobě polévky, masa, sádla a zabijačkových specialit. Obdarovaní se na oplátku odměnili výslužkou z vlastní zabijačky. Tento zvyk měl dlouhou tradici, protože rodina si tak zajistila čerstvé maso a masné výrobky pro dobu, do níž si je sama nemohla uchovat čerstvé z vlastních zdrojů. Díky rozesílání výslužek se vepřové maso dostávalo i do jídelníčku sociálně slabších rodin, které si vepře nemohly dovolit chovat.
Takové zabijačky byly tedy dobou opravdového blahobytu. „Všade maso a zase maso“. Ovar, jaternice, jelita žemlová i kroupová, klobásy, škvarky, huspenina a tlačenka šířily po celém stavení a jeho nejbližším okolí vůni, při níž se v ústech sbíhaly sliny. Hospodář se tedy připravil na tučný čtvrtek a na „ostatky“ jak se patří.