Myslivkyně Eliška Marie Nedvědová nám tentokrát přiblíží nesnadnou cestu k vysněné touze stát se oficiálně myslivcem nebo myslivkyní. A, že to není jen tak nějaký víkendový kurz, tak o tom se můžete přesvědčit.

Když se mě někdo zeptá, jak se stát myslivcem, většinou se jen usměju, protože vím, že odpověď není krátká ani jednoduchá, ale je krásná a stojí za to ji vyprávět, a proto ji vyprávím tak, jak jsem ji sama prožila, z pohledu myslivkyně, která kdysi stála na kraji lesa s respektem, pokorou a velkým snem.

Myslivost není jen o zbrani, trofejích nebo zeleném klobouku s pírkem, je to především cesta, vztah k přírodě a dlouhodobý závazek, který člověka promění. Stát se myslivcem znamená přijmout odpovědnost za krajinu, zvěř i tradice, které se u nás předávají po generace, a není to rozhodnutí na jeden večer, ale na celý život.

Na začátku stojí rozhodnutí a chuť učit se, protože bez opravdového zájmu o přírodu to nejde. Budoucímu myslivci nebo myslivkyni se doporučuje přihlásit se do mysliveckého kurzu ( tedy kurzu pro uchazeče o lovecký lístek) a následně do mysliveckého spolku, který ho vezme mezi sebe jako čekatele, a právě období čekatelství je možná tou nejdůležitější částí celé cesty.

Trvá zpravidla jeden až dva roky, někde déle, jinde kratší dobu, ale nikdy to není jen formální čekání. Čekatel se učí v praxi, chodí do honitby, poznává revír v každém ročním období, učí se poznávat zvěř podle stop, pobytových znaků i chování, pomáhá při krmení, přikrmování a údržbě zařízení, účastní se společných lovů i brigád a postupně zjišťuje, že myslivost je především práce a služba, ne zábava pro volné chvíle.

A právě i praxe je povinná část roční cesty za tím se stát myslivcem. Půl roku je v kurzu vyhrazeno na učení se teorie s lektorem a půl roku máte na praxi v terénu. Pokud nemáte myslivecký spolek, kde by vás vzali, nezoufejte. Pořadatel mysliveckého kurzu by vám měl místo na praxi sehnat.

Takže přichází studium teorie, která je rozsáhlá a náročná, protože myslivecké zkoušky patří k těm, které se nedají ošidit. Uchazeč se musí naučit myslivecké předpisy a právo, základy biologie a ekologie zvěře, chov zvěře, ochranu přírody, zoologii, kynologii, základy o zbraních a střelivu, bezpečné zacházení se zbraní, první pomoc, myslivecké tradice, signály a zvyky, a také základy lesnictví a zemědělství. Je to obrovské množství informací, které dávají smysl až ve chvíli, kdy člověk stojí v lese a vidí souvislosti mezi tím, co se učil z knih, a tím, co se skutečně děje kolem něj.

Myslivecké obory, se kterými se během přípravy setkáte, jsou pestré a právě v tom je krása myslivosti, protože si v ní každý najde to své. Někdo se nadchne pro chov srnčí a jelení zvěře, jiný pro drobnou zvěř, jako jsou zajíci, bažanti nebo kachny, další si zamiluje práci se psem a kynologii, bez které by myslivost nebyla úplná, a někdo se najde v péči o krajinu, zakládání remízků, políček pro zvěř a ochraně přírody jako celku. Myslivost není jednotvárná, je to mozaika činností, které do sebe zapadají a dávají smysl jen tehdy, když se dělají poctivě.

Samotné myslivecké zkoušky jsou vrcholem celé přípravy a pro mnoho lidí i velkou životní zkouškou. Probíhají před zkušební komisí a uchazeč musí prokázat nejen znalosti, ale i schopnost je správně použít. Z každého oboru si vylosuje témata, na která se může rozmluvit a sdělit komisi své znalosti. Zkoušející pak pokládá doplňující otázky. U zkoušky se tedy prověřuje například jak poznat zvěř a odhadnout její věk a zdravotní stav, posuzování trofejí a čtení stop. Prověří i orientaci v právních předpisech a porozumění etice lovu. Samozřejmě je toho mnohem více, témata jsou obsáhlá. Nervozita je obrovská, ale když pak zazní verdikt, že jste zkoušky úspěšně složili, je to pocit, který se těžko popisuje, směs úlevy, radosti a hrdosti, protože víte, že jste si své místo mezi myslivci museli skutečně zasloužit.

A proč je vlastně skvělé stát se myslivcem, nebo myslivkyní, jak říkám já, protože ženy do myslivosti patří stejně jako muži. Je to proto, že myslivost vás naučí dívat se na svět jinak, pomaleji a v širších souvislostech. Naučí vás trpělivosti, pokoře a odpovědnosti, naučí vás číst krajinu, rozumět zvěři a vnímat přírodu ne jako kulisu, ale jako živý organismus. Dává vám možnost být součástí něčeho starého a smysluplného, co má hluboké kořeny a zároveň obrovský význam pro budoucnost krajiny.

Pro mě osobně je myslivost i cestou k sobě samé, k tichu lesa v ranním šeru, k mlze nad loukami, k okamžikům, kdy slyšíte jen vlastní dech a zpěv ptáků. Je to radost z dobře odvedené práce, z pohledu na zdravou zvěř a udržovanou honitbu, ale i smutek a těžká rozhodnutí, která k myslivosti patří a která člověka formují. Stát se myslivcem není snadné a není to pro každého, ale kdo tu cestu jednou přijme, ten už většinou ví, že našel něco, co ho bude provázet po celý život.

S mysliveckým pozdravem
Eliška Marie Nedvědová

Kdo je Eliška Marie Nedvědová?  Především úžasná a empatická žena. Učitelka hudby na violoncello, skvělá kuchařka, milovnice přírody a v neposlední řadě myslivec tělem i duší. I přes své mládí a ženskou jemnost patří mezi nejlepší myslivce, snadno si poradí během chvilky i s vyvrhnutím a naporcováním divočáka a ještě navíc, než se rozkoukáte, už je na talíři skvělé jídlo. A pozor, pánové především, umí opravdu velmi dobře střílet ze všech dlouhých i krátkých palných zbraní.