Pravda, kterou tanky nerozdrtily. ​Pro nás na Kladně a v okolí to není jen vzdálená historie z učebnic. Jsou to ulice, kterými denně chodíme, a kopce, na které koukáme z oken. Je to příběh, který pálí dodnes – a možná víc, než si mnozí chtějí připustit.

​Jizvy, které se ani pod vlajkami okupantů na Národním muzeu nikdy neschovají

​Historie nelže, i když se ji občas snažíme přibarvit. Je to mrazivá, bolestná pravda: tehdejší Sovětský svaz k nám v srpnu 68 vyslal v první vlně primárně ukrajinské jednotky. Právě tyto armády vtrhly do našich měst a v chaosu i krutosti střílely do našich lidí.

​Nejsmutnějším symbolem této absurdity zůstává Národní muzeum. Vojáci si ho v omylu spletli s rozhlasem a rozstříleli jeho fasádu na prach. Je to hluboký paradox a pro mnohé z nás i hořká pilulka, když vidíme, že ty samé rány na naší národní památce, do dnes viditelné, se snažíme zakrývat vlajkami stejného národa, jehož synové na nás tehdy pálili z tanků.

Jsou věci, na které se nezapomíná, i když se doba mění.

​Od „Rudé armády“ k Palachovi​

Naše Kladno nese tuhle paměť přímo ve svém těle. Ulice Jana Palacha, kde dnes sídlí hasiči a průmyslovka, se dříve jmenovala „Ulice Rudé armády“. Jaká ironie osudu! Místo oslavy armády, která se z osvoboditelů změnila v okupanty, jsme po roce 1989 vzdali úctu klukovi, který měl jen holé ruce a čisté srdce.

​Přejmenování téhle ulice nebyla jen administrativní změna. Byl to výkřik úcty k oběti, která nám měla připomenout, že ohnout hřbet je horší než smrt. Pokaždé, když tou ulicí projdete, vzpomeňte si na tu tíhu, kterou Jan cítil, když viděl, jak národ začíná mlčet.​

Mohyla, kterou nezlomili​

A pak je tu Vysoký vrch na Křivoklátsku. Tické, magické místo u Malých Kyšic. Tam lidé už v roce 1969, v té nejtěžší době nastupující temnoty, postavili Janu Palachovi kamennou mohylu.​Režim se ji snažil zničit, rozkopat, vymazat z mapy. Ale lidská paměť a vzdor jsou pevnější než kámen. Lidé se tam vraceli a mohylu stavěli znovu a znovu. Je v tom neuvěřitelná emoce – ta tichá síla obyčejných lidí z našeho kraje, kteří odmítli zapomenout na kluka, co se za ně obětoval.​

Dědictví, které nesmíme zradit – ​Jan Palach nechtěl být hrdinou. Chtěl žít, studovat a milovat. Ale nemohl se dívat na to, jak pravdu nahrazuje lež.

Jeho odkaz na Kladensku – v ruchu městské ulice i v tichu lesní mohyly – je jasný:Pravda se nedá zastřelit ani schovat pod vlajku.​ Až mnozí z nás budou dnes zapalovat svíčku, nemysleme jen na historii. Mysleme na to, jestli máme i my dnes odvahu stát si za svým a nezapomínat, kdo jsme a odkud jsme přišli. Protože Jan za to dal všechno.​ Vždy jme byli a snad i nadále jsme hrdým národem. Ukažme svou sílu a nenechme se, tentokrát bez násilí, okupovat stejným národem.

-paves-