Zatímco evropské domácnosti jsou nuceny třídit každé víčko od jogurtu či pet lahví,  tak čeští zemědělci jsou drceni čím dál přísnějšími regulacemi Green Dealu. V českých skladech končí potraviny, které mají za sebou víc než 11 000 kilometrů dlouhou cestu přes Atlantik.

Tento logistický „úspěch“ je ve skutečnosti fackou do tváře jakékoli snaze o ochranu klimatu a zdravého rozumu.

​1. Spalování dehtu ve jménu „levných“ potravin​

Aby se k nám dostalo obilí z Brazílie nebo Argentiny, musí jedna loď, například typu Panamax spálit během své cesty do Hamburku přibližně 800 tun těžkého paliva. To není čistá nafta, ale zbytek po rafinaci – hustý dehet plný síry. Úmyslně jsme vybrali nikoliv nejhorší variantu lodě v poměru tuna potravin- tuna mazutu. Věřte, jsou i mnohem horší.

Výsledek?

Jediná plavba vypustí do atmosféry nejméně  2 800 tun CO₂. To je emise, kterou by průměrné české auto vyprodukovalo, kdyby nejméně 500krát objelo celou zeměkouli. Tvářit se, že je tento dovoz „udržitelný“, je naprostá lež.​

Hlavně že pokud běžný občan tohoto státu spálí ve svém domácím kotli jednu plastovou lahev, může ho to stát až 50 000 korun.

2. Likvidace pralesů jako bonus​

Ekologická stopa ale nekončí u výfuku lodního motoru. Aby v Jižní Americe vznikly nekonečné lány pro export, dochází k drastickému odlesňování Amazonie a ničení biodiverzity.

My v Evropě sázíme květnaté pásy na polích a chráníme každého brouka, zatímco nepřímo platíme za kácení „plic planety“ na druhém konci světa. Je to ekologický export v té nejodpudivější formě.

​3. Chemický koktejl, který by u nás neprošel​

Vrcholem celé absurdity je fakt, že jihoameričtí pěstitelé k dosažení obřích výnosů běžně používají pesticidy a hnojiva, která jsou v Evropské unii už dávno přísně zakázaná kvůli jejich toxicitě. Zákaz jejich používání je dokonce mnohem starší než existence unie.

Zatímco český zemědělec je pod drobnohledem a nesmí použít ani zlomek těchto látek, u dovozu z Jižní Ameriky se nad tím zavírají oči. Vozíme si tak přes oceán nejen obří uhlíkovou stopu, ale i koktejl jedů, které prokazatelně ničí půdu, spodní vody a ohrožují zdraví. Zakázat jedy doma, ale platit za jejich používání jinde, je čisté pokrytectví.​

4. Facka lokálním zemědělcům​

Tento systém je postaven na lži o ceně. Jihoamerické produkty se zdají levné jen proto, že do jejich ceny nikdo nezapočítává zničené životní prostředí. Naši zemědělci, kteří musí plnit ty nejpřísnější emisní a fytosanitární normy, nemohou konkurovat někomu, kdo pěstuje na vypálené půdě a k dopravě využívá nejšpinavější palivo planety.

Uhlíková stopa jednoho kilogramu potravin z takového dovozu je až 7x vyšší než u toho z místních polí.​

 Green Deal, nebo jen dobrý byznys pro přístavy?

​Pokud to Evropská unie myslí se Zelenou dohodou vážně, musí přestat zavírat oči před těmito „emisními bombami“ na vlnách oceánů. Dovoz obilí z Jižní Ameriky do střední Evropy je ekologický a zdravotní nesmysl. Je čas přestat dotovat globální znečišťovatele a začít se skutečně starat o to, co roste za našimi humny.​

,,Kam se poděl selský rozum. Už naše babičky říkali, že co máme za humny a z vlastního je vždycky to nejlepší, říká Karel Dryák, jeden z největších a nejúspěšnějších zemědělců u nás.

Opravdu chcete zdravější potraviny pro sebe a své děti ? Opravdu chcete žít na čistší planetě ? Pokud ano, podpořte své lokální zemědělce proti diktátu z Bruselu.

_red- , Karel Dryák