Druhý svátek vánoční, nazývaný také koleda byl na události velmi bohatý. Je dobou vzájemných návštěv příbuzných a známých. V krajích se silnou tradicí betlémů se děti i dospělí vzájemně navštěvovali k jejím prohlídkám.

Konaly se štěpánské taneční zábavy a díky mnoha patronství sv. Štěpána, který byl i patronem koní se v tento den ráno svátečně vyhřebelcováni a nakrmení koně brali na symbolickou projížďku. V tento den se také pro koně světil v kostelech oves, kde jej kněz pokropil svěcenou vodou.

V mnoha obcích na moravském Slovácku si na sv. Štěpána chasa volívala své pořadatele neboli „stárky“, kteří se ujímali funkce na celý rok jakožto vedoucí autonomně se spravující mládeže.

Samozřejmě, je tento den nevyhnutelně spojen i s koledou. Původně koledování úzce souviselo se starými pohanskými zvyklostmi. Věřilo se, že právě pomocí koledy je možné změnit svůj osud. Vykoledované předměty pak symbolizovaly budoucnost. S vlivem křesťanství tato symbolika postupně z koledování vymizela a na koledu začali chodit obecní zaměstnanci, koledovat chodit kněz, kostelník i kantor, koledovat chodily děti a za koledu se často skryla i žebrota dospělých. Veselou atmosféru někde dokreslovali obecní pastýři, chodili od domu k domu, vytrubovali a žádali nějaký příspěvek. Později tento starý obyčej dodržovali jen chlapci a dívky, zvláště pak na venkově. Koledovali hlavně u zámožnějších hospodářů. Za své koledování byli koledníci odměňováni kouskem štědrovnice, nebo ovocem či nějakým penízem.

Ve druhé polovině 19. století a také na počátku 20. století bývalo často na českém venkově vidět dráteníky ze Slovenska, kteří chodili po kraji a vyvolávali „drátovat, léétovat“. V zimě pak tito tradiční obchůzkáři přinášeli v době vánoční přenosné betlémy a od vesnice k vesnici koledovali. Místy koledníci nosili velkou hvězdu ze zlatého nebo alespoň žlutého papíru upevněnou na hůlce, podobně jako chodívali na svaté Tři krále a mohli odříkávat i tuto osobitou štěpánskou koledu:
Koleda, koleda, Štěpáne! Co mám smutný dělati?
Co to neseš ve džbáně? Musím jinou žebrati.
Nesu, nesu koledu, Koledu mi dejte,
upad jsem s ní na ledu,- jen se mi nesmějte!
psi se na mě sběhli, Koledu mi dali,
koledu mi snědli. přece se mi smáli.

Díky pozornosti kronikářů, učitelů, ale i národopisců se dochovaly zprávy o tom, jak lidé koledovali na Šumavě před více než sto lety. Například kronikář Panni uvádí, že v Kašperských Horách se koledovalo hlavně o svátku svatého Štěpána. Už od časného rána zde obcházely domy a stavení malé skupinky dětí. Před každými dveřmi, kde očekávaly nějakou almužnu, zazpívaly děti vánoční píseň, například: „Goledi singen, an Kreutzer bringen“ – ve volném překladu: „Koledy zpíváme, na krejcar čekáme. Teplo je uvnitř vám, zima zas venku nám. Chcete-li dát něco ven, dejte to brzy jen!“ Když byly pozvány dál, zazpívaly děti další koledu ve světnici.

– Místy na Moravě a na Slovensku se pozdravovali sousedé při vstupu do cizího stavení na den sv. Štěpána takto: „Vinšuji vám šťastné a veselé svátky, Krista Pána narození, menší hříchy, větší radosti a po smrti nebeské království. Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“.
– Na Laších chodívali ráno po sousedech i dospělí »se štěstím« (chvojkou), zvláště svobodní chasníci a otužilé dívky hrozenkovské chodí se »do východ siunca« koupat do »schodnic« (kde se vody křižují), »aby sa lúbily galánom.« . . .