První svátek vánoční neboli Boží hod, který připadá na 25. prosince, by nám měl podle křesťanských tradic připomínat den narození Ježíše Krista. Podle Bible se tak stalo v Betlémě ležícím nedaleko Jeruzaléma, kam putovala i dívka Marie se svým snoubencem Josefem kvůli sčítání lidu.

Již ve 4. století určila starokřesťanská církev na tento den Ježíšovo narození, aby vytvořila protiváhu starším pohanským slavnostem „nepřemoženého slunce“, které se připomínaly u příležitosti zimního slunovratu. Poprvé byla slavnost Narození Páně slavena jako samostatný svátek dne 25. prosince roku 336 v Římě.

A proč vlastně Boží hod? Je to jednoduché. Nejenže „hod“ znamená hostinu, ale s východem hvězdy na Štědrý večer skončil půst, který tradičně trval celý advent. Proto k Božímu hodu patří také dobré jídlo. V ten den se vždy připravovalo to nejlepší, co domácnost měla, a to byla často dozlatova upečená husa nebo kachna se zelím a knedlíkem. Nebo se pojídala pečeně z masa prasat, které se zabíjely před svátky. Ve městech býval místy krocan s kaštanovou nádivkou, na který se sešla celá rodina.

Pokud budeme vysvětlovat pojmenování Boží hod vánoční z té duchovní stránky, tak se pojmenování ujalo z důvodu, že lidé mnohem častěji než kdy jindy „slavili duchovní hody“. V kostela se také sloužily tři mše – půlnoční, ranní ještě před svítáním a poslední již za bílého dne. V tento den také přistupovali ke svatému přijímání. Jiní autoři tvrdí, že jde pouze o pojmenování „času zvláště zasvěcenému Bohu“. Tímto dnem také začíná osmidenní cyklus oslav narození Ježíše Krista.

Tento den měl probíhat v klidu a lidé měli zbožně rozjímat a bývalo zvyklostí zajít do některého z kostelů ve kterých jsou od Štědrého dne vystaveny jesličky na mši, které se říkalo ,,hrubá“. V kostele bývalo plno, a zvláště ve vinařských krajích dávali přítomní věřící obzvlášť bedlivý pozor, ozáří-li slunečko pana faráře, neboť to bylo neklamným znamením, že se urodí hojnost dobrého vína. Kolem třetí hodiny odpolední se v kostele slavily zpívané božíhodové nešpory a četly se pasáže z evangelií, které o narozeném spasiteli vypovídají.

Na Boží hod vánoční se nepracovalo ani v domácnostech, byl to den oslav v rodinném kruhu. Ráno všichni čekali v peřinách, až vstane hospodář, což mělo zajistit dobrou úrodu. Světnice se nemetly, ba ani lůžka nestlala a pokud by vyhasl oheň, bylo přísně zakázáno pokoušet se o jeho rozdělání. Nebyla to lenost hospodyň, nýbrž veliký strach před znesvěcováním svátku. Vždyť dokonce i dobytku zavazovali huby, aby přežvykováním tento sváteční den se neznesvěcoval.

V tento den se místy nechodilo ani po návštěvách, poněvadž nechtěli rušit hospodáře zabrané do zbožného rozjímání. Když však někdo do stavení přišel, měl přinést koledu a vinšovat:
„Vinšuju vám šťastné a veselé svátky Krista Pána narození,
co jste si na milém Pánu Bohu vyžádali, menší hříchy,
větší radost a po smrti království nebeské. Pochválen buď Ježíš Kristus!“

Podle toho, kdo přišel na první návštěvu, tak se usuzovalo, co se bude dít v příštím roce v hospodářství: Vešel-li jako první do stavení muž, měli mít v hospodářství samé beránky a býčky, vstoupila-li jako první žena, měly se rodit samé ovečky a jalovičky. S mladým člověkem přicházelo štěstí, se starým neštěstí. Dítě nebo děvče znamenalo štěstí, svobodný chlapec veselost, těhotná žena nemoc. V některých vsích se magie prvního příchozího udržovala již na Štědrý den.